Růžový palouček aneb, co Jiráskovi uniklo(z Moravské Epopeje)

Skřivánek se třepotal vysoko na obloze, ze svojí výšky viděl daleko na pomezní hvozd. Ten sice nebyl zdaleka v takové rozloze jako za Velké Moravy či za údělných moravských přemyslovských knížat, značná část byla přeměněna v zemědělskou půdu hlavně za markrabího Přemysla, pozdějšího českého krále Přemysla Otakara II. S jeho nástupem do Prahy měl s ním jít i stříbrný erbovní lev, jen si změnil barvu pozadí z modré na rudou a z moravského znaku se stal českým. Možná uviděl až k Poličce, která je rozložena v jistém geografickém poloostrově českého území zanořeném do Moravy, či na český zemský pomezní hrad Svojanov, kdysi skrývajícím lásku Záviše z Falkenštejna a královny Kunhuty vdovy po Přemyslu Otakaru II. Králi železném a zlatém padlém v bitvě na Moravském poli. Lesů kol ubylo, rozšířily se cesty a rozkošatily aleje kol nich. Na jedné z nich na úseku směřujícím do moravských Svitav vyjížděla z české Litomyšle kolona vozů a jezdců.

Na kupce měla příliš málo vozů a působila příliš pestrobarevně, na vojenský oddíl, zde nebylo dost zbraní za to příliš mnoho žen a dětí. Prostě to byl poměrně velký houf šlechticů cestujících z Čech na Moravu. Ale proč? Bylo to nějakých 9 let od Pražské defenestrace, kdy se prostý písař stal šlechticem von Hohenfall tedy „Padlým z vysoka“ až z Pražského hradu, kterýžto let absolvoval spolu s místodržícími Slavatou a Martinicem jako trest za rušení práv zaručovaných „Manifestem Rudolfa II“. A také to bylo nějakých 7 let od bitvy tedy spíše potyčky na Bílé hoře. Oktrojovaná ústava Ferdinanda II. Zakazovala pobyt nekatolíků v Království Čech. Pro Markrabství Moravy měl být obdobný dokument vydán až o rok později. S ním mimochodem souvisí i odchod Huteritů-Habánů usedlých na Břeclavsku, kam před léty přišli před náboženským útlakem v rakouských zemích.

Na jednou se houf exulantů zastavil a část se vydala kousek k lesu na malý palouček s kvetoucími planými růžemi. Ovšem zarostlý zámek se spící krasavicí zde nebyl a ani jej nikdo neočekával. Naopak je tu čekali dva poměrně skromně odění muži, nicméně neskrývající svůj šlechtický původ. Sýkorka sedící na větvi snad mohla zaslechnout krátký pozdrav, zdravici od moravských bratří ve víře, snad i jména někdejšího zemského správce Karla st. Ze Žerotína, osobního přítele a věřitele francouzského krále Jindřicha IV. A možná malý ptáček mohl slyšet i jméno moravského biskupa Jednoty bratrské Jana Ámose Komenského, i dalších, kteří posly vyslaly.

Oddíl pokračoval dále k moravské hranici. A zde je zřejmě jádro pověsti zachycené Aloisem Jiráskem. Poslední loučení českých, zdůrazňuju českých, bo šlo o šlechtice z Čech, s jejich vlastí. Do jakéže ciziny by asi z Litomyšle mířili, když na Moravu, je to odtud, co by z muškety dostřelil a protireformační zákony tam zatím neplatili.

Tony Satyra