Poutníkem na Nákle

Bylo úterní odpoledne,když nás autobus z Brna vyložil ve vinařské obci Mutěnice. Nyní jsme museli pěšky, podle mapy nás čekalo 14km. Naštěstí nebylo až tak strašné vedro, prošli jsme dědinú směrem k zastávce ČD a pokračovali úzkou asfaltovanou cyklostezkou, ta nás asi po hodině a půl přivedla na hráz malebného rybníka. 

Pokračovali jsme po stezce, u níž jsme doufali, že bude kopírovat stinný břeh, vzdalovala se však příliš daleko od něj. Procházeli jsme obcí Dubňany a zdála se nám nekonečná, takže jsme u kostela za obcí začali my a naše krátké čivaví nožičky stávkovat. Takže zbylé 4 km do Ratíškovic nás páneček nesl v náručí. I tak jsme tam dorazili v 15.00h do začátku slavnosti na pahorku zbývaly ještě dvě hodiny. Skvělý čas, vrrr, haf, haf..

Nicméně v obci se právě formoval průvod, vlajkonoši, tož páneček vytáhl svůj prapor, a koněspřeží vezoucí faráře. Šlo se krokem mezi vinohrady a nohy malých psíčků byly zase fit, tu někde zastavení u sklípku, nám vodu, ostatním,...

Zhruba kolem 17.00 jsme byli na vrcholu, žádné velké převýšení či nadmořská výška, ale rozhled na Chřiby i Bílé Karpaty, jako i Ždánický les. Kouzelné místo, už chápu, proč to tu má páníček rád, a upřednostňuje zdejší klid, před hektickým nemoravským frmolem organizovaným katolickým klérem ve Velehradě.

Zde farář kázal o Velké Moravě a Cyrilovi s Metodějem tak příjemně, jakoby sousedsky, že se to i spíše evangelicky laděnému pánečkovi líbilo. Ale to odbíhám, protože jsem nestačil popsat sochy knížete Sáma, knížete Rostislava, sousoší věrozvěstů ani Liliový kříž, zde vztyčený. Na vrcholu nás již čekala pětice moravských rytířů Řádu sv. Rostislava v nádherných modrých uniformách, péci bysme se v nich nechtěli, s heslem krále Svatopluka na klopě „Ani meči, ani ohni“. Takže milá akce proložená zpěvem mužského slováckého sboru s dobrým zázemím, pivo, víno, slovácká klobása. Krásná připomínka příchodu slovanských věrozvěstů na již se pokřesťanšťující Moravu, kdy Moravané dostali překlad Nového Zákona z řečtiny, zatímco většinu Evropy čekaly teprve překlady do národních jazyků z latiny. Po hebrejštině, řečtině a latině se staroslověnština stala čtvrtým liturgickým jazykem. A jako by mi v uších zněla poslední Konstantinova slova, jak jsem je zaslechl z televize, „dokud nebude Morava zase svobodná, naše mise neskončila“. Má dlouhá špičatá ouška dokáží zachytit jakýkoliv falešný tón, ale oni zde zpívali, „Dědictví otců zachovej nám Pane“ srdcem. A dokonce i my malé čivavy začínáme věřit, že jim Bůh svobodnou Moravu vrátí.