NA VRCHOLU

Dívám se z okna na velkou budovu někdejšího výzkumného ústavu. Je to můj každodenní výhled, kdykoli si sednu k notebooku, který mám na stole. Ke hřebeni budovy se slétá větší hejno městských holubů a sotva na něm utvoří dlouhý řádek z živých teček, je vyrušeno menším hejnem dalších holubů a celé hejno se hned zvedá a odlétá, aby se během snad jen jedné minuty opět vrátilo a usadilo. Když odhlédnu od obrazovky po chvíli, hřeben je zase jen dlouhou, holou a smutnou podzimní úsečkou. Hejno ptáků. Jeho pohyby jsou fascinující a nám, dvounožcům, nepochopitelné. Dnes vidím jen malý výsek okolí, zkratku. Ale dlouhá léta jsem byla zaměstnaná v brněnské Geofyzice, v její výškové budově v Řečkovicích. A i když jsem během té zhruba dvacetileté doby vystřídala několik kanceláří, zcela náhodou to vždy byly kanceláře s výhledem na Medlánky a pole a lesy směrem k Ivanovicím. Když jsem zrovna neměla nic důležitého na práci, nebo jsem si naopak od množství práce potřebovala na chvilku odpočinout, mohla jsem pozorovat labutě na rybníčku v Medlánkách. Nebo právě ta ptačí hejna. Od pozdního podzimu až do jara to bývali havrani. Velké hejno vypisující nad poli, sevřenými zleva lesy, neuvěřitelné křivky v prostoru, osmičky, elipsy, těžko popsat. Hejno někdy se rozdělující na dvě, z nichž jedno někam odlétá a poslední ptáci se trousí za odlétajícím hejnem jako tečky...
Celý život nepřestáváme žasnout, divit se. Ať už jsme zažili cokoli, vždy nás něco nového, či těžko pochopitelného překvapí.
Třeba ten bývalý výzkumný ústav, který mám denodenně před očima dnes. A hned za ním další velká budova kolmo k první a před oběma budovami velký vyasfaltovaný dvůr, nedávno proměněný na placené parkoviště. Před časem byl velkou zahrádkou hospody, která byla v menší podélné budově, dnes už zbourané. Můj současný výhled, výsek na dvě budovy s parkovištěm je jen to co vidím z okna. Ale vím i něco jiného. Vlevo od budov je další velká nižší budova s prosklenými hřebeny jako mívaly tovární haly. A vzadu za tím další a další budovy. Celý areál. A všechno to dnes patří bývalému vekslákovi. Celý život nepřestáváme žasnout, divit se. Nejen divům přírody. Ale i lidské společnosti. U nás tomu, co máme přímo před očima, ale i jinde ve světě, o čem se dovídáme zprostředkovaně a nezřídka zkresleně.
Divíme se, jak se vůbec některé věci mohly stát tak, jak se staly. Kdo je na vrcholu ekonomické a tím i skutečné moci. Kdo veksluje a veksloval s našimi osudy. A jaké má v životě společnosti místo morálka. A jestli vůbec má ještě nějaké místo...

V.B.J.