Hrozba hvězd - sci-fi román na pokračování

Na ostrově
 
Ráno v tropickém ráji bylo kouzelné. Manuelu probudil v Rodrigově náruči zpěv pestrobarevných ptáků, kteří si s rozedněním přiletěli loď prohlédnout. Otevřela oči, pohlédla z okna rychle se oblékla do třídílného pestrobarevného kompletu sestávajícího z dvoudílných plavek a krátké sukně, sedla si ke stolu proti zrcadlu několika tahy hřebenem pročísla své krásné dlouhé tmavé vlasy než je začala spoutávat do jednoduchého účesu. Její snoubenec ji chvíli pozoroval, než sáhl do poličky pro holící strojek a začal pravidelný ranní rituál, po pravdě řečeno byl vždy nejlépe oholeným mužem na palubě.
Když sešli do kuchyně, narazili na Ivana, který již stavěl konvici s vodou na kávu a čaj. Pomalu se trousili ostatní tedy John a Petr, přesně v tomto pořadí. Budoucímu astronautovi se podařilo jako poslednímu vstát ještě v dalších třech dnech. Když již ti nejrychlejší s jídlem takřka končili, vzal si Ivan slovo: "Chtěl bych navrhnout, abychom se dnes šli všichni společně potápět, vyzkoušíme si akvalungy, dáme si první lekci v použití a zítra již může každý sólo, tedy myslím po dvojicích." Po všeobecném souhlasu přinesl první výbavu a začal se oblékat: "Vzal jsem pro nás levný model do menších hloubek, taky tu nemáme žádnou přetlakovou komoru. Takže oblek nemá vyhřívání, ale je natolik pevný, že by měl odolat..." Zde mu došla slova, takže pokračoval na první pohled nesouvisle, "kdy byste šlápli třeba na ropušnici a podobně. V látce je výztuha ve stylu drátěné košile proti žralokům."
"To ti jako ruku neukousne, jenom rozmačká?" Rus se shovívavě usmál: "Žralok má slabý skus, ale ostré zuby, tu ruku by Ti vlastně uřízl jako pilkou, takže stačí košile bez "kyrysu"." Zmínka o brnění je rozesmála a uvolnila atmosféru trochu ztuhlou myšlenkou na žraloky, netušili, že je tu čeká něco mnohem horšího. "Bomby máme klasické plněné vzduchem, žádné héliové směsi nebo regenerátory vzduchu." Na závěr ještě předvedl harpunovou pistoli, kombinovanou se vzduchovou opakovačkou na otrávené střely. Zvolna se oblékli, spustili na vodu dva nafukovací čluny a vyjeli ze zátoky.
 
Bylo pozdní odpoledne, když se vrátili, na rozdíl od zdánlivě nekonečné platby již vaření nikoho nebavilo. Narychlo si ohřáli několik konzerv, vybalili dvě stanové plachty a šli dokončit tábor. Z dlouhých tyčí, které měli zčásti připraveny od včerejška postavili dvě jehlanovité konstrukce o průměru základny asi deset metrů. Volné konce tyčí přesahovali vrchol konstrukce o dvacet i více centimetrů. Z této špice navíc natáhli množství tenkých lan a upevnili je ke kolíkům zatlučeným na
obvodu kruhu, na němž již stály tyče. Potom přehodili a natáhli stanové plachty, mající v rozvinutém tvaru podobu půlkruhů. Asi po půl hodině tu stály dva kuželovité stany značně podobné tee-pee někdejších severoamerických prérijních indiánů. Umožňovaly rozdělávat uvnitř oheň, jehož kouř odcházel volně otvorem ve vrcholu, ovladatelné chlopně představovaly ochranu této díry před
deštěm. To byl poslední den, který strávili celý společně, jejich individuální programy se začaly diferencovat. Nejvíce propadli potápění španělští milenci, ostatní v různé míře věnovali část svého času procházkám po pobřeží nebo do vnitrozemí, Kam to zdá se čím dál víc s přibývajícími dny na ostrůvku táhlo Petra. Pátý den se rozhodl pro celodenní popřípadě i dvoudenní výlet napříč atolem. Oblékl si pohodlné plátěné kalhoty, vysoké turistické boty, barevnou košili a klobouk, do torny dal nějaké konzervy, příruční lékárničku a pár dalších věcí pro případ noclehu venku. Pozornost neobeznámeného pozorovatele by asi zaujala podivný revolver. To ovšem nebyla zbraň, ale injektor první pomoci, v jednotlivých komorách průhledného bubínku byla umístěny barevně zřetelně odlišen kapsle se séry a protilátkami na tropické jedy, s nimiž se tu člověk mohl setkat, nosili jej koneckonců i při potápění. Tenhle pistoli podobný injektor umožňoval bleskovou aplikaci léku i pro člověka, jemuž se při pohledu na injekční stříkačku dělá mdlo. Dále měl potápěčský nůž s patnácticentimetrovou čepelí a pilkou na svrchní straně čepele, mačetu a lehkou větrovou pušku ráže pět milimetrů na lov drobného ptactva, Při použití týchž otrávených nábojů jako měli na žraloky, by stačila i na lva nebo jaguára, ale velké šelmy se na těchto rajských ostrůvcích prostě vyskytovat nemohly. Odešel do džungle s tím, že mu již nikdy Juan nepoví o objevu, který měl učinit tentýž den v moři.
Zatímco Petr zvolna postupoval džunglí, jejíž hustota se prostě nemohla srovnávat s tropickými deštnými pralesy, jejichž páteří byly velké řeky jako Kongo a Amazonka, takže mačetu používal jen sporadicky. Vegetace nabízela jeho smyslům bezpočet barev a vůní v tropických květech nejrůznějších tvarů. Z fauny dominovali neméně pestrobarevní ptáci. Občas na některého namířil, ale potom hlaveň znovu sklonil, dílem z lítosti, dílem proto, že si uvědomoval náročnost hledání drobné kořisti, která by se zřítila někam do džungle. Šel mlčky a chvílemi jako by nevnímal tu krásu kolem sebe, myšlenky mu stále nějak odbíhaly ke snu, který jej pronásledoval již několik dní, tedy přesně od přistání.
 
Rodrigo s Manuelou si toho rána vzali jeden z gumových člunů a vydali se na průzkum útesů, tentokrát si vybrali poměrně vzdálené místo, kde dosud nebyli. Když dospěli k názoru, že jsou dostatečně daleko od lodi a míst, která již znali, otočil mladík ovládacím knoflíkem a elektromotor se zastavil, lodní šroub ztichl. Poté shodil do vody lehkou kotvu a začali si oblékat akvalungy. Nejdřív neoprénový oděv s výztuhou,
o niž se zmiňoval Ivan, potom místo ploutví si připevnili k vnější straně lýtek válcovitá tělesa o průměru asi deset a délce třicet centimetrů obsahující pohonné jednotky. Následovaly dýchací přístroje na záda a nakonec přilba s maskou. Ale než si je dívka stačila nasadit přítelovi ruce ji zadržely. "Mám takový dojem, že k tomu nebudu mít pár hodin příležitost", jeho rty se něžně přitiskly k jejím. Pokusila si přisednout na jeho stranu člunu, blíž k němu, obejmout jej. Člun se však povážlivě naklonil, zbývalo jen omluvné pokrčení ramen a úsměv a tváře zmizely pod maskami. Záklon a oba se v kotoulu po hlavě ponořily do světa "věčného ticha". Svět "věčného ticha", pěkný nesmysl, moře není o nic méně hlučné a plné zvuků než souš, voda nese zvukové vlny naopak daleko efektivněji než vzduch. Ryby a mořští živočichové nejsou o nic více němí než tvorové pevniny, to jen lidský sluch není vybaven k vnímání v tomto prostředí. Ale to byl problém, s nímž si dokázalo zařízení v jejich přilbách poradit, dokázalo dokonce posouvat vlnové délky snímaných zvuků, aby si posluchač sám mohl zvolit vhodnou část akustického spektra, a tudíž umožňovalo i hlasovou komunikaci mezi potápěči pomocí mikrofonu v masce. Ta měla dvě komory, jedna zakrývala horní část obličeje s nosem a byla určena pro vdech, spodní pro ústa, v nichž již nebyl náustek pro výdech a hovor. I když dalo někdy dost práce vyladit příjem, vyeliminovat rušivé zvuky přírodního mořského
pozadí, a vůbec si rozumět. Jak vlastně popsat nádherný svět korálových útesů kolem nich, zářil stejně pestrými barvami jako ten nahoře, rudou barvou korálů, něžnými v proudu vlajícími chapadélky sasanek na, něž jako pestrobarevní motýli usedaly drobné barevné rybky. Další ještě drobnější vytvářely ohromná mračna, připomínající mnohem větší živočichy, byl na ně fantastický pohled, když všechny jako na povel, jako vojenská jednotka, dokázaly současně změnit směr. Tamhle se v útesu ukrývala kreveta, o kus dál se pohybovala malá mušle, ne drobný korýš ráček poustevníček si nesl na zádech svůj domov. Menší neškodné druhy medúz plavaly kolem jako kusy tekutého skla, vzadu se mihla oliheň nebo chobotnice. Manuele se na okamžik zrychlil tep, když se k nim začal přibližovat žralok, Juan měl připravenou zbraň k výstřelu. Byl to ale jen menší kus, ve vzdálenosti asi dvou metrů prudce změnil směr a odplul. Tohle dokázali pozorovat celé hodiny.
Navíc kdykoli se mladík ocitl jako druhý, naskytl se mu navíc pohled na krásné dívčí ladně plující tělo, půvabné křivky obepnuté přiléhavým neoprénem. Také je občas pohladil, dokonce se objali, na okamžik v náručí opsali piruetu, podobni skotačícím vydřím mláďatům, jen políbit se nemohli. O to více se těšili na společnou noc, netušili, že..
 
Petr kráčel zamyšleně již několik hodin, křik mořského ptactva a hluk příboje za ním již dávno utichl, nyní
vládly zvuky pralesa. Ale po těchto snad pěti šest hodinách si uvědomil, že je slyší znovu někde v dálce před sebou, což muselo znamenat, že se blíží k protější straně ostrova. Trvalo mu ovšem dalších snad devadesát minut chůze, než k němu dorazil, než vystoupil z pralesa a uviděl stejné bizardní rozeklané korálové útesy, jako ty od nichž ráno odcházel. Stejný zvuk příboje, zpěněná voda na skaliscích, jen scenérie ostrovů byla trochu jiná. Vlastně dost, nalevo jí totiž dominoval kopec, hora, zbytek dávno vyhaslého kráteru. Ten nemohli ze svého přístaviště vidět a ani jeho existenci netušili. Další zajímavou zprávou bylo zjištění, že se vlastně nachází na stejném ostrově. Při pohledu na něj, viděl jej poprvé v životě a ani jej nemohl znát z fotografií, Petra zamrazilo. V tom okamžiku byl rozhodnut pokračovat ve výletě k němu a strávit dnešní noc sám v přírodě.
Energickým krokem se vydal podél pobřeží ke kráteru, byl odliv a pás území mezi pralesem a oceánem byl tedy širší, ale byla to poměrně členitá korálová skaliska, v nichž byla jezírka, i dost hluboká, zaplněná přílivovou vodou. Místy se do skály zarývaly dlouhé, úzké zářezy připomínající miniaturní fjordy, jen v těch nejhlubších byla na dně voda, hladina okolního moře. Tyto bylo nutno většinou obejít, ty užší se daly i přeskočit, byla-li za nimi trochu příhodnější půda k doskoku. Asi tři řešil tak, že sešplhal do nich a podruhé straně zpět nahoru, nebyl to náročný výstup, ale chvíli zabral. Také se mu při jednom z nich podařilo rozbít mobilní telefon, z nějž posílal textovou zprávu, že se dnes nevrací, jakmile dorazil na pobřeží. Přístroj byl k ničemu, jen čipová kartička by byla ještě k použití.
Asi hodinu mu tedy trvalo, než se dostal k úzké šíji, která nyní za odlivu tvořila přirozený most se sousedním ostrůvkem, kterému dominoval zbytek hory, který jako by Petr odněkud důvěrně znal snad ze sna. Vegetace pokrývající úbočí byla nižší, skládala se z křovin a vysoké trávy. Tyto keře ale usnadňovaly výstup, jejich větve byly výhodnější, než mohly být chyty na skále. Cesta nahoru nebyla dlouhá, Petrovi se naskytl pohled na část malebného souostroví za jeho
zády z výšky. Před ním se pak rozprostíralo dno mělkého sutí z větší části zasypaného kráteru o průměru snad dvacet metrů. Dostat se na dno byla otázka několika desítek minut. Chtěl se ovšem seznámit s pohledem z druhé strany hory na další část ostrova a souostroví, ale dnes to již tak nějak nemělo smysl. Začínalo se stmívat a dno kráteru bylo ideální pro tábořiště, takže si vybral místo a připravil spací pytel a moskytiéru. Ohřál si v přenosném lehkém rychlovarném vařiči malou konzervu, navečeřel se a usnul.
Nic nevěděl a nemohl vědět, o objevu svých španělských přátel ani o článku, který Manuel poslal svým kolegům do Evropy. Byla jasná tropická noc, měsíc byl v úplňku, ale Petr spal. Podivného ptáka, nebo jich bylo víc, byl- li to pták, prohlížejícího si po setmění ostrovy vidět opravdu nemohl.
 

Ing. Růžička