Česko, Čechy a Morava

V poslední době se stále častěji v médiích užívá pro pojmenování České republiky název Česko. Vznikají dokonce iniciativy na podporu oficiálního přijetí Česka jako jednoslovného označení pro celý stát. Za možný ho označil i Ústav pro jazyk český. 

Na Moravě však mnozí cítí, že s tímto názvem není vše v pořádku. Vždyť ještě v 19. století bylo Česko běžné označení pro Čechy. Jiní namítají, že pojmenování Česko pro celý stát je stále lepší než mnohými užívaný název Čechy, který Moravu zcela ignoruje. 

Pro vytvoření správného názoru je vhodné nejprve nahlédnout do mluvnických pravidel češtiny. V češtině (i v řadě jiných jazyků) se jména národní, kmenová a obyvatelstva chápou jako jména vlastní, protože pojmenovávají příslušníky jistého společenství lidí (národů, národností, kmenů, obyvatel oblastí), kteří žijí na území pojmenovaných vlastními zeměpisnými jmény (toponymy). Tato vlastní jména (propria) mají základní funkci, kterou je bezprostředně nazvat, identifikovat objekt jako jedinečný, tj. jediný svého druhu. Vlastní jména patří mezi podstatná jména (substantiva). Od podstatných jmen odvozená jiná podstatná jména jsou pojmenováním osob, řidčeji zvířat nebo věcí, podle místa odkud pocházejí nebo kde bydlí. Od základového podstatného jména odvozená přídavná jména (adjektiva) označují jevy chápané jako jejich stálé příznaky – vlastnosti. Odvozováním (derivací) od stejného základu jsou tvořena i příslovce.

 Z uvedeného vyplývá, že vlastní jméno Čechy i jeho archaická varianta Česko jsou odvozená podstatná jména od vlastního jména Čech a mají tedy i stejný slovní základ – česk. Všechna další podstatná jména, přídavná jména i příslovce odvozená od tohoto základu budou proto stejná. Pokud by se vlastní jména Čechy a jeho varianta Česko použila pro označení dvou rozdílných území, nebyla by schopna plnit svoji základní funkci, kterou je bezprostředně nazvat, identifikovat objekt jako jedinečný, tj. jediný svého druhu. Proto i Slovník spisovné češtiny (nakl. Academia) uvádí podstatná jména Čech, Čechy, Česko společně se stejným slovním základem česk. Odvozením od tohoto základu následně vznikají přídavná jména – česk/ý (kůň) a příslovce – česk/y (mluvit) nebo česk/ost (mít český ráz). Tento jazykový exkurz nám nejen ukazuje na nevhodnost použití názvu Česko pro celý stát, ale především odhaluje jádro problému. Tím je vlastní vnímání státu a od něho odvozený název. Prosazovatelé pojmenování Česko vnímají celý stát jako stát Čechů, Čechy vytvořený a Čechy obývaný.

 Morava je pro ně jen územím, o které byly Čechy rozšířeny. 

Přejmenování moravských měst, řek a hor na česká nepovažují za problém. Svůj názor opírají i o oficiální název státu – Česká republika. Tedy republika Čechů, kde je vše české. Nabízí se tedy otázky – není základ problému již v označení státu Česká republika, a jak tento název vůbec vznikl? Pro mnohé bude překvapivou skutečností fakt, že stát s takovýmto označením ani územím v historii nikdy neexistoval. To, co se nazývá historickým českým státem, bylo ve skutečnosti české knížectví a později království, tedy území Čech, jehož panovník většinou ovládal i jiné země a území. Počet i rozloha těchto zemí a území se v průběhu dějin často měnily.

 Nikdy však s českým královstvím nesplynuly v jeden celek pod společným jménem a vládou.

 Vazba těchto zemí k českému králi a království byla vždy založena na feudálních lenních závazcích, podobných jako měl český král a české království vůči říši a císaři. To platí i pro pozdně středověké soustátí zemí Koruny české (přesněji Koruny Čech), vytvořené císařem Svaté říše římské Karlem IV. 

Jednotlivé země Koruny české byly i nadále zcela nezávislé a jejich vladaře a sněmy opět spojoval pouze společný lenní závazek k hlavě koruny – českému králi. Prvním skutečným suverénním státem, jehož jádrem bylo území dnešní České republiky, byla Československá republika vzniklá v roce 1918. 

Její vznik byl završením dlouhodobých snah a naplněním cílů novodobé české politická reprezentace a jejího nacionálního programu. Nelze se divit, že ta v novém státě viděla spíše rozšířené Čechy s připojeným Slovenskem, než mnohonárodnostní stát složený z několika historických zemí a území. Název nového státu, přestože neodrážel územní historickou realitu ani národnostní situaci a byl kritizován i některými významnými českými osobnostmi v čele s Karlem Čapkem, byl politickou reprezentací prosazen ve známé podobě. Název Československo byl přijat poměrně rychle a bezproblémově. Umožnila to všeobecná euforická nálada, především mezi Čechy, a vyřazení ostatních národností, hlavně Němců a Maďarů, z případné diskuze. Název Česká republika má kořeny v roce 1969, kdy dle ústavního zákona o československé federaci vznikla k 1. lednu Česká socialistická republika. 

Ta byla ustavena jako součást Československé federace v důsledku požadavku Slováků na vznik dvoučlenné federace a Slovenské republiky. O jejím vzniku i názvu rozhodl tehdejší Ústřední výbor Komunistické strany Československa s posvěcením soudruhů z Moskvy. Vše ostatní bylo jen formálním schválením již rozhodnutého.

 Po svržení komunistického režimu bylo z názvu vypuštěno pouze slovo socialistická a po zániku federace koncem roku 1992, se stala Česká republika suverénním státem.

 Název republiky neprošel řádnou veřejnou diskusí a lze jej vnímat jako určitý relikt totalitní minulosti. 

Hodně odpovědí k našim otázkám najdeme v Ústavě České republiky.

 Již v preambuli je uvedeno: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.“ Dle dalších částí Ústavy jsou si všichni občané rovni, mají stejná práva a to bez ohledu na národnost. Ta je dokonce považována za soukromou věc každého a přihlášení se k ní je dokonce Ústavou chráněno. Jednoznačně je zde konstatováno, že náš stát je státem občanským, ne národním. Patří tedy stejně všem občanům bez rozdílu národnosti a občané české národnosti v něm nemají žádná nadstandardní práva. 

Platí to tím více, že se k české národnosti přihlásilo v roce 2012 pouze 64% obyvatel České republiky.

 Tuto skutečnost nemůže změnit ani chování a jednání centrálních českých politiků i médií, často vytvářející dojem, že je tomu jinak. Pokusy o zavedení pojmenování celého státu jménem Česko, což je pouze jiná varianta vlastního jména Čech, nelze chápat jako završení dlouholetého přirozeného vývoje. Jde o pokus konzervovat, či ještě více prosadit dominanci jedné části území či skupiny obyvatel na úkor druhé a posílit dojem, že Česká republika je stát obývaný pouze Čechy, s jejich historií a tradicemi.

 Namísto silového prosazování názvu Česko by bylo rozumnější a vhodnější konečně otevřít demokratickou diskusi nad vhodným názvem státu, který by respektoval historickou skutečnost i názory všech jeho obyvatel. Hledání správného názvu naší republiky lze současně vést s řešením její budoucí vnitřní podoby a uspořádání, po čemž volá nemalá část obyvatel a to nejen na Moravě. 

Jestliže zastánci Česka argumentují nutnosti najít krátký název státu velmi rychle, je možno vybrat rychlé řešení, které bude respektovat realitu občanského státu a vycházet ze skutečného stavu.

 I Ústava ve své preambuli popisuje skutečnost: „My … občané … v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.“. Nabízí se proto místo neobjektivního pojmenování Česko, použít Čemosko či Čemsko, které zahrne všechny historické země státu… Ano, není to myšleno zcela vážně. Ale o co jsou tyto nelibozvučné složeniny horší jak Česko? Hledání správného názvu může být dlouhé a mělo by být spojeno se změnou vnitřní organizace státu. Nic a nikdo nás ve skutečnosti netlačí. Jedno však je jisté, pokud nechceme zapřít sami sebe a Moravu jako svoji vlast, oficiální pojmenování našeho státu Česko je pro nás neakceptovatelné. 

                                                                                                                                                                                          Jaroslav Krábek 

                                                                                                                                                                                             předseda MNO

Zdroj:MNO