Caesar na krok od moravské metropole I. + II. díl

Caesar na krok od moravské metropole

Centurion Gaius Markchus byl ze staré římské rodiny. Jeden z jeho předků padl ve Varově výpravě proti Germánům v bitvě v Teuburském lese, druhý se zúčastnil tažení proti markomanskému králi Marobudovi do kotliny Bohemia později řečené Česká tedy území pozdějších Čech. Ten dopadl lépe, protože ke střetnutí nakonec nedošlo. Další jen o málo později, za časů císaře Tiberia, se údajně zúčastnil v Jeruzalémě popravy Ježíše Krista..

Momentálně působil Gaius Markchus severně od hranice Vindobony, Jeden čas pobýval ve vojenském táboře, při drobném bílém pohoří připomínajícím spícího draka a pil víno z tamějších římských vinohradů. (Na Pálavě se našly při vykopávkách římské vinařské nože)

Posléze jej přeložili ještě severněji, sbíhaly se tu dvě řeky přitékající z vrchoviny někde na západě, dělící tento kraj od někdejšího království germánských Markomanů a jejich vládce Marobuda. Zde na místě tábora, již končily roviny a přecházely v zalesněné kopce. Hranice říše měly být nyní zde na březích řeky. Byl to ústup od daleko severněji položeného, již zrušeného tábora, i ta řeka tam byla podstatně větší, klidná, rozvážná jako místní lid. I jméno tohoto toku jako by naznačovalo uvážlivost a rozvahu, byla v jejich jazyce „umoraná“, unavená, klidná. Je fakt, že tento lid si někteří římští senátoři, zvláště ti co nikdy neopustili Itálii, pletli se zmíněnými sousedními Markomany. I zde bude stát jednou rozlehlá metropole soupeřící o titul hlavního města. Tam na severu se vzpomínka na pobyt legií vryla do paměti jako pověst o založení Olomouce Caesarem.

Ale vraťme se zpět k vojenskému táboru střežícímu brod na řece a dělícímu obyvatele země na ty uvnitř římské říše a na ty vně, i když toto nebyla opravdová hranice, ta byla ve Vindoboně (Vídni).

Jednou z rutinních úkonů byla hlídková cesta, kdy se se skupinkou legionářů vystoupal na sráz vysoko nad břehem Svratky na vyhlídku již tehdy nazývanou Červený kopec. Byl tu krásný výhled na území, jež se teprve chystalo stát se metropolí. Za říčními meandry se rozprostírala rovina stoupající do dvou kopců, ten třetí byl zastíněn. Ale pro místní pohany měly všechny tři svůj význam, vystavěli zde svatyně svým bohům, bylas to jejich posvátná návrší. Dole u řeky byla malá bezvýznamná rybářská osada. Občas rybáři prodávali své ryby i na římském brodě, u nějž legie hlídkovala.

Ale skutečná sídla zdejších obyvatel byla o něco severněji, tam co přitékal levostranný přítok řeky sycený i vodou z podzemních jeskyní a prostor, tajemných jako zdejší lid, který se měl po staletí vynořovat právě jako podzemní říčka Punkva.

Pokračování příště

II.Díl

Legionáři se nespokojili jen s pohledem s nejvyššího bodu ale pokračovali dál úbočím svahu směrem k řece, ve svahu si nechali vysekat průseky, kterými mohli nahlížet na druhý břeh, velitel legie zvažoval výstavbu pozorovací věže, ale meandrující řeka a k ní přilehlé kopce nabízely poměrně mnoho slepých úhlů, takže to nedávalo smysl. Tahle vycházka byla cca na hodinu, vzdálenější území pročesávaly a kontrolovaly jízdní hlídky, ale i tak se mohlo něco stát, jako v této chvíli, když zadrnčela někde v křoví tětiva.

Kdybychom se přesunuli po proudu řeky k soutoku a od něj proti proudu jejího levostranného přítoku do míst, kde jednou bude končit město a kde začíná údolí, které budou ve středověku střežit tři hrady, Obřanský, Nový a Čertův. Při pohledu vpravo pokud by nám to vegetace dovolila, bychme mohli vidět kopec, jde o nejnižší bod oblasti devonských vápenců, protkaných jeskyněmi a krasovými útvary jednou nazývaný Moravské Švýcarsko podruhé Moravský Kras. V budoucnosti bude na tom vrcholu vysílací věž Hády a pod ní lom, improvizovaná rozhledna tam byla ale i v centurionových časech.

Na protějším svahu stálo opevněné hradiště obývané již od mladší doby kamenné, v jeho obyvatelstvu dominovali muži, zřejmě fungovalo jako polovojenské centrum kontrolující obchodní stezku kolem řeky, která později ve středověku vedla k vybudování oněch zmíněných hradů. To vysvětlovalo výraznou dominaci mužů mezi obyvatelstvem. Jenže Markomané, kteří si na tohle území činili nárok již od Marobudových časů, i když již dávno neměli krále a fungovali jako kmenová knížectví, neměli morálku římských legií. Občas si přivedli do sídliště ženu a to většinou násilím.

Když se podobný exces stal tam, nechal centurion trojici vinných vojáků zmrskat, ženu vrátit rodině a této navíc zaplatit pokutu. Bylo to v době příměří a takové chování bylo nepřípustné, Kdyby byla dívka s únosem souhlasila, skončilo by to pro dotyčného pokutou, jednou veliteli druhou otci děvčete, ale tato dívka rodinu opustit nechtěla.

Vraťme se k té pozorovatelně, tu postavili jako hlídkovou věž sledující Germány obyvatelé sousedního hradiště, to se nacházelo nad údolím klikatého potoka přitékajícího z krasových vývěrů, bylo natolik rozsáhlé, že ani teoretické obléhání stran Římanů ani Markomanů je nemohlo ohrozit, nicméně bylo potřeba škůdce monitorovat a ochránit i sousední pole a pastviny z dobytkem, případně mladé dívky a ženy o které nájezdníci rovněž projevovali zájem.

S Římany byly vztahy víceméně poklidné, jejich velitelé považovali násilím přivlečené ženy spíše za ohrožení jednotky a vojákům to netolerovali. Navíc se s nimi dalo obchodovat měli zájem o zemědělské přebytky a někdy i o drobnou námezdní práci jako vysekání těch pozorovacích průseků pod Červeným kopcem. Dřevo si částečně použili legionáři na opravu opevnění sami, na tyto práce by si rozhodně již nájemní sílu nenajali.

Vraťme se do situace, kdy zadrnčela tětiva luku. Jeden šíp zasáhl římského vojáka do nekrytého krku, další proklouzl škvírou pásového pancíře. Důstojník měl na sobě pancíř, po němž sklouzl jeden ze šípů a neškodně vlétl do křoví, druhá germánská střela sklouzla nešťastně do spáry mezi předním a zadním pancířem na centurionově boku dále po žebru, kde se již notně zpomalená uhnízdila v mezižeberním svalstvu, aniž by pronikla do hrudní dutiny. Centurion ji vytrhl a tasil meč, to rozhodlo.

Se svahu se řítilo několik bojovníků, oštěp toho prvního se svezl po římském štítu a dotyčného vzápětí srazilo vržené římské kopí zkušeného vojáka. Druhého srazil římský šíp, přepad v běhu a učinil kotoul. Další narazil na centuriona, ten se kryl štítem, poodstoupil, takže jej kinetická energie běžce nezasáhla, naopak dotyčný ztratil stabilitu a obdržel těžkou ránu centurionovým mečem. Situace se obrátila, Germáni prchali a legionáři je pronásledovali, ne však daleko, by sami nepadli do nějaké léčky.

Pokračování příště