Žhavá kauza Římský klub: Jaké má poslání? Výroční zpráva prozradí. Starý svět odsouzen k zániku? Hraběcí rady akademiků: Zrušit hranice, nerodit, převychovat mládež. Vstříc Novému světovému řádu

RADIM LHOTÁK přináší svůj pohled na příčiny a prognózy současného vývoje světa a kriticky hodnotí smysl nových Protokolů Římského klubu jako programu elit na přechod k NWO.

Římský klub je sešlost soudobých elitních intelektuálů a politiků. Z toho jednoznačně vyplývá, že se jedná o hlásnou ideologickou troubu vládnoucích vrstev současného světa. Onoho jednoho procenta finančních magnátů, vlastníků korporací a oligarchů, jimž leží na srdci záchrana planety před nadbytečnými hladovými krky lidské populace. Uvedený spolek „myslitelů“ vydal knihu s názvem „Come On! Capitalism, Short-termism, Population and the Destruction of the Planet”. Což bych si dovolil přeložit jako „Jdeme na to! Kapitalismus, krátkozrakost, populace a zničení planety“. Pod dílkem jsou podepsáni autoři: Ernst Ulrich von Weizsäcker a Anders Wijkman.

Tato výroční zpráva Římského klubu, kterou by bylo lépe nazvat „Protokoly postmoderních mudrců“, vynesla jednoznačný verdikt: „Starý svět je odsouzen k zániku, nový svět je nevyhnutelný!“ Přičemž pod pojmem „starý svět“ se tu chápe souhrn myšlenkových pochodů definujících společenský řád v situaci, kdy na planetě Zemi existovala jedna miliarda lidí. „Nový svět“ vzniká v podmínkách přelidněné planety, na níž „lidé a zvířata tvoří 97% tělesné hmotnosti všech živých obratlovců“. Zbývající tři procenta volně žijících tvorů tudíž nutně nemají šanci na přežití.

Od modernity k postmodernismu

Nutno poznamenat, že fakticky onen „starý svět“ podložili ideově a ideologicky mudrci téhož ražení, jen se nejednalo o myslitele „postmoderní“, ale o myslitele „moderní“. Byl to svět rozmáhajícího se kapitalismu, jemuž elitní intelektuálové a politici zametali cestičku k ovládnutí a obsazení celé planety.

Byl to také svět „modernismu“, sociálního darwinismu, industriálního a technologického pokroku, svět, v němž hmota převážila nad duchem a buržoazní třída si vymohla, že základním společenským principem bude nadále liberálně tržní hospodářství a právo silnějšího rozhodovat o tom, jak bude naloženo s výrobními prostředky, v čí prospěch a jak budou rozděleny přírodní a společenské zdroje.

Nyní dospěla do stádia, kdy není kam expandovat, jak zvyšovat spotřebu a zisk, navíc napáchané škody na přírodních ekosystémech jsou tak obrovské, že to ohrožuje zdraví samotných vládců světa. Proto tyto mocné elity znovu seskupily své věrné mudrce pod hlavičkou Římského klubu, aby vymyslely nový společenský systém, nový svět, v němž půjde o záchranu planety před zničením takovým způsobem, aby jejich moc, bohatství a privilegia zůstaly nedotčeny. Nyní jsou v situaci, kdy tuto planetu takřka celou vlastní, tudíž jim jde o zachování zbytků přírody jako takové, která bude o to udržitelnější, o co poklesnou stavy lidské populace. Podle Římského klubu jsme dospěli do stavu „plné planety.“ A právě pojem „plná planeta“ je základním argumentačním východiskem našich mudrců pro nový svět, který musí nahradit ten starý svět, jenž vznikal v podmínkách „pusté planety“, v níž bylo odkud brát, těžit a zmocňovat se nových bezplatných zdrojů lidských i přírodních.

Ukažme si alespoň v krátkosti, jaké že nám to „hraběcí rady“ předkládají intelektuálové Římského klubu pod vedením svých sponzorů. 

Všechno degraduje

„Planeta degraduje,“ varují, „autoritářství a fundamentalismus jsou na vzestupu, spekulativní kapitál triumfuje. Dnešní krize není cyklická, ale sílí. Nebere ohled na omezení okolní přírody, přitom zahrnuje sociální, politickou, kulturní a morální krizi, krizi demokracie, ideologie a kapitalistického systému.“

Tak si to přeložme: Autoritářství v politice ohrožuje nedotknutelnost bohatých elit. Jaká hrozba pro společnost! Nejlépe, když mu dáme nálepku fundamentalismu. Nikoliv buržoazie ve své chamtivosti, ale sociální požadavky, nedůvěra k politickým loutkám, volání po tradiční kultuře, trestuhodná nevíra v demokracii a liberální ideologii vyvolaly krizi kapitalistického systému.

Římský klub se domnívá, že v osmdesátých letech minulého století došlo k degeneraci kapitalismu, když hlavním zdrojem zisku se staly finanční spekulace. To byl jeden z důvodů globální finanční krize v letech 2008-2009, přičemž bankéři si nejen udrželi své pozice, ale vyšli z toho jako vítězové: učinili se příliš velkými na to, aby mohli prohrát – nebo jít do vězení (míněni jsou patrně ti bankéři, kteří následně skákali jeden po druhém z oken svých manažerských kanceláří).

„Devadesát osm procent finančních transakcí má nyní spekulativní charakter. V offshorových zónách je ukryto od dvaceti do třiceti dvou miliard dolarů. Zástupci korporací, kteří se vyhýbají placení daní, neustále tvrdí, že neporušují žádné zákony. Často to tak je – pak ale je třeba změnit zákony,“ tvrdí autoři. „Existuje nadbytek kapitálu ve fiktivních, ale ziskových sférách, zatímco směry, na nichž závisí budoucnost planety, trpí nedostatkem prostředků. Vědci ekonomové nedokázali vidět skutečné problémy, měli stále tendenci považovat ekologický, finanční a průmyslový kapitál za ekvivalenty: Pokud se finanční kapitál zvyšuje, všechno je dobré.“

Jaký hluboký postřeh! Kam vedou finanční spekulace? K hromadění fiktivních peněz bez reálného hodnotového ekvivalentu. Jen bezcenná čísla na bankovních účtech, virtuální peníze, které jejich vlastníci nepotřebují. Pouze jim dodávají pocit moci a těchto „peněz“ využívají k destrukci světa, jehož se chtějí zmocnit. Příkladem je „filantrop“ Soros. O tom nepadlo ani slovo! Miliardy v offshorech jsou většinou stejně bezcenné a špinavé peníze. Dát je lidem, propukne hyperinflace. Na podporu investic do postupného „polykání“ trhu a likvidace konkurence se však hodí náramně. Jediným řešením by bylo vyvlastnit reálný majetek oligarchickým elitám a tak je zbavit moci. Znárodnit centrální a velké banky. O tom se však mluvit nesmí.

Šesté masové vyhynutí

Nad mudrci oprašovanou hrozbou globálního oteplování snad ani nemá smysl se pozastavovat. Mezi dalšími problémy se ve zprávě klubu poukazuje na „šesté masové vyhynutí“, neboli na rychlé vymírání fauny, dále na nepředvídatelné důsledky nových technologií a hrozbu jaderného konfliktu. „Dokonce i lokální konflikt (podle nejpravděpodobnějšího scénáře mezi Indií a Pákistánem) používající jaderné zbraně bude mít dopad na celou planetu“. Autoři považují za šílenou strategii vzájemného zaručeného zničení, která slouží k ospravedlnění zachování jaderného arzenálu, a vyzývají k nové strategii pro „zajištění bezpečnosti a přežití na naší planetě.“

Opět lkání na falešném hrobě. Vymírání druhů je jistě tristní a počet lidí by bylo vhodné omezit, ale ne tak, jak to dnes vládnoucí elity dělají. Rozvracením států, národů, identit a tradičních hodnot. Nejlepším a plně ekologickým hospodářem je homogenní rodové společenství chránící si svoji državu a přírodní bohatství jako oko v hlavě. Takové společenství dobře ví, kde jsou meze jeho porodnosti a kolik potomků dokáže jeho hospodářství uživit. Nakonec země s bílou populací snižují přirozeně svoji natalitu, a pokud by se dokázaly vrátit k tradičním rodovým pospolitostem, jejich život by dosáhl potřebné harmonie s přírodou a nové technologie by využívaly pro tentýž účel. Přemnožení způsobují barevná etnika, ať už proto, že jejich tradiční způsob života byl narušen kapitalistickými kolonizátory, nebo proto, že propadají fanatickým náboženstvím ve „válce kolébek“ proti západnímu světu. Jejich násilným přesídlováním, migrací a multikulturalismem se rozhodně nic nevyřeší.

Apel na nesmyslnost jaderného zbrojení přichází v době, kdy končí světová dominance USA a vojenská parita se přesouvá na stranu Ruska a Číny. Dokud to vypadalo, že USA zůstanou jedinou jadernou mocností schopnou zničit každého soupeře, aniž by riskovala zničení sama sebe, zachování jaderného arzenálu se nejevilo zase tak šíleně. Jaderné zbraně jsou jedinou odstrašující silou, která menším a slabším státům zaručuje možnost vlastní cesty bez toho, aby byly podrobeny globálním mocnostem. Proto jsou za nejrizikovější pokrytecky označovány Indie, Pákistán a nově KLDR, přitom největší hrozba přichází právě z USA. 

HDP neodráží kvalitu života

Hle, jaký objev v elitním klubu učinili: Mezi produkty myšlení „pustého světa“ patří HDP, coby měřítko ekonomické prosperity. Tento ukazatel se stal faktorem, který má trvalý dopad na politická rozhodnutí, ale jeho struktura je založena na touze po neomezeném růstu. Odráží výdaje, nikoliv prosperitu nebo subjektivní štěstí, a nevidí výhody, které existují mimo trh. Jediná věc, která měří HDP, je rychlost, s jakou se v ekonomice točí peníze.

Na takové zjištění opravdu není třeba, aby byl člověk myslitel. Toto dávno známé a alternativními médii léta skloňované tvrzení odráží skutečnost, která elitním intelektuálům nevadila, dokud růst HDP plnil kapsy jejich mecenášů. Jelikož však byl tento růst založen především na plundrování třetího světa a okrádání obyvatel zemí padajících pod expanzivní zónu západních „vyspělých“ států, vlivem dosažení hranic této expanze se zastavil. Takže už se smí mluvit o neudržitelnosti tržní ekonomiky postavené na zisku, když horní jedno procento dosáhlo vrcholu svého bohatství a moci? Nyní je již možné připustit, že různé intelektuální kruhy pranýřující tržní kapitalismus a nabízející alternativní ekonomické modely, jako třeba hnutí „Zeitgeist“, měly v mnohém pravdu? Vskutku, nový světový řád, který na nás elity šijí, už nebude kapitalistický, ale neofeudální. V něm už nepůjde o zisk a honbu za penězi novými zbohatlíky, nýbrž o řád udržující současné rozdělení soukromého vlastnictví ekonomických zdrojů a preferující uměřenost spotřeby, ukázněnost v nedostatku a potírání všech snah o růst blahobytu střední třídy, která bude zcela zlikvidována.

K tomu mudrci z Římského klubu dodávají: „HDP se bude snižovat a s tím spojené nutné kroky vyžadují jinou politickou a civilizační filosofii“.

Chyby staré filosofie

Autoři spisku „Come On“ přiznávají, že světonázor, který je odpovědný za probíhající krize, má mnoho myšlenkových zdrojů, ale mezi explicitně jmenovanými figurují ideoví zakladatelé buržoazní politické ekonomie Adam Smith, David Ricardo a Charles Darwin. Jinými slovy pilíře anglosaské materialistické filosofie a kapitalistické ekonomiky. Nejlepší na celé věci je, že naši postmoderní mudrci netvrdí, že filosofie těchto zastánců vulgárního racionalismu je scestná, ale byla jen špatně pochopena jejich následovníky.

„Smith vycházel ze souladu mezi hranicemi trhu, zákonem a morálkou: právo a hodnoty by měly být základem, z něhož se odvíjejí tržní vztahy; Ekonomika musí být omezena základními pravidly – právními a morálními. Smithovo myšlení nikterak nepodporuje globální kapitalismus nadnárodních korporací,“ dodávají.

Zjevně jim ještě nedošlo, že podmínky volného a regulacemi neomezeného trhu vytvářejí z tržního hospodářství džungli, v níž navrch mají predátoři, protože žádná vyšší moc ani „neviditelná ruka trhu“ je v tomto ryze „lidském a svévolném prostředí“ neomezuje tak, jako přírodní zákony regulují svět nevědomých zvířat. Tito predátoři nakonec dominují nejen na trhu, ale i v politice, tudíž zákony jsou stanoveny podle jejich potřeb a morálka jde stranou. Tady se zjevně Adam Smith dostal mimo realitu a jeho filosofie je jeden velký omyl.

Podobně je tomu i s dalšími dvěma jmény. Ricardova teorie komparativních výhod, z níž vycházeli propagátoři globalizace, stejně jako Darwinovo tvrzení, že konkurence je hlavní hybnou silou evoluce, mají daleko k pochopení objektivních zákonů reálního světa, tudíž jsou logickým semeništěm následných omylů, zvůle a přehmatů. Tvrdit na jejich omluvu, že v prvním případě měl Ricardo na mysli prospěch národního státu a v druhém případě Darwin připustil, že konkurence není jediná evoluční síla, tudíž neměl na mysli podložit zrůdnou teorii sociálního darwinismu, je přinejmenším zjednodušující.

Nový pohled na svět

Pozoruhodné je, že při snaze vymezit principy nové filosofie mluví autoři o „osvícení“. Z jakého zdroje toto osvícení pochází? Svatý Duch to zjevně není. Odvolávají se na všemožné postmoderní i klasické myslitele, ale i na kvantovou fyziku, z níž připomínají Heisenberga a Bohra a mluví přitom o principu neurčitosti a komplementarity, ze kterého vyvozují „omračující“ závěr: „Interakce poznávajícího se zkoumaným objektem je základní složkou aktu poznání.“ Inu, oba věhlasní fyzici by se asi podivili, jak jejich teorie kvantového světa interpretují současní postmoderní mudrlanti.

Nicméně autoři z Římského klubu osvícení uvedenými zdroji se nezdráhají tvrdit, že neštěstí dosavadní filosofie spočívalo v jejím redukcionismu, což znamená, že nedokázala posuzovat „živý systém“ celostně (holisticky). Údajně proto nebyla schopná rozpoznat „tragédii zničujícího sociálního a ekonomického růstu.“ Jako alternativu členové Římského klubu zvažují „vizionářský“ pohled Gregory Batesona kritizujícího analytický vědecký přístup k poznání skutečnosti, při němž se údajně vytrácí její smysl. Nechybí zde ani osvícení takovým Andreasem Weberem, který filosofuje o sdílené ekonomice inspirované přírodou, nebo fyzikem Fritjofa Caprou meditujícím ve svých populárních knihách o Tao ve fyzice, čímž naše mudrce přivedl k možnosti dosáhnout shody mezi náboženským a vědeckým poznáním.          

Samotný Římský klub nicméně vidí pilíř „nového osvícení“ v synergii, čímž se zde rozumí hledání moudrosti, smíření protikladů a rovnováhy. A v čem je třeba dosáhnout rovnováhy? Nuže, ve vztahu člověka s přírodou, mezi krátkodobou a dlouhodobou perspektivou, mezi rychlostí a stabilitou, mezi individuálním a kolektivním, mezi muži a ženami, mezi rovností a sociální spravedlností, mezi státem a náboženstvím. Historicky prý tato rovnováha souzní s východními tradicemi (Jin a Jang).

Tak co, milí čtenáři, vnímáte to oslňující světlo poznání?

Náboženství a postsekularita

Velký prostor je v „Come On!" věnován náboženství. Římský klub se distancuje od všech interpretací náboženství, které podporují útlak a násilí, a považuje růst fundamentalismu za hrozbu. Zároveň klub upozorňuje na nespravedlivou kritiku náboženství, která si nevšímá jeho pozitivního přínosu pro lidskou civilizaci.

Zpráva schvaluje názor bývalého místopředsedy Mezinárodního soudu Christophera Veeramantryho, který hovořil o nutnosti začlenit základní principy světových náboženství do mezinárodního práva. Po odmítnutí náboženství současná generace ztratila spojení s moudrostí, kterou člověk nashromáždil od vzniku našeho druhu před sto padesáti tisíci lety.

Ačkoli jsou autoři vnímavější k východním tradicím, nadšeně sledují i trendy ve vývoji křesťanské a muslimské teologie. Klub vyjadřuje zvláštní podporu papeži Františkovi a jeho encyklice „Laudato Si“, které v Protokolech věnuje samostatný paragraf. V něm se také zmiňuje o „duchovnosti zdravého rozumu“ Davida Steindl-Rasta, benediktinského mnicha známého v jistých kruzích. (David Steindl-Rast je nositel ceny chasidského Žida Martina Bubera za zásluhy o budování mostů mezi náboženskými tradicemi.)

Duch Protokolů vychází z toho, že „Římský klub se považuje za obhájce demokracie, perspektivního myšlení, přírody, mladé generace a dosud nenarozených generací, které nemohou dostat hlas v kapitalismu a v současných politických debatách.“ Klub vyzývá vlády, aby zapomněly na veškeré hranice a spojily své síly ve jménu společné prosperity.

Jinými slovy, vytvořte jeden celoplanetární multikulturní kotel, v němž se všichni lidé osmaží na jednotnou hnědou barvu a podrobí se jedné světové šlechtické vládě s takovými královskými rádci, jaké vidíme v Římském klubu. A když mluvím o „šlechtě“, mám na mysli starou i novou „aristokracii“, která již navěky bude pobírat astronomickou rentu ze svého nezměrného bohatství. Globální prediktor – parazit, lepší název bych pro ni nedokázal vymyslet.

Alternativní budoucnost

Jak má taková budoucnost vypadat? Konec éry uhlovodíkových paliv – do budoucna jen čisté a obnovitelné energie. Ohromné zásoby ropy a plynu musejí zůstat v zemi. Všimněme si, že doby, kdy Římský klub hrozil bodem ropného zlomu a jeho katastrofickými dopady na celé lidstvo, jsou dávno pryč. Tehdy se totiž „mudrci“ domnívali, že ropa je fosilního původu a brzy bude vyčerpána. Dnes již vědí, že se tvoří z magmatu a naše matička Země ji stále doplňuje jako obrovský generátor uhlovodíků. Nyní je aktuální strašit katastrofami, které vzejdou z jejího spalování způsobujícího globální oteplování.

Ekonomika budoucnosti musí být prý udržitelná a nikoliv růstová, musí podporovat obecné blaho a nikoliv pouze maximalizovat soukromé výhody. No, kdo by to nebral, že? Mnohé se ale vyjasní, když si v Protokolech přečteme, jaké vzdělání je třeba dát mladé generaci, aby se to vše mohlo uskutečnit:

• Mělo by být založeno (vzdělání) na „propojenosti“ – vztahy byly a budou podstatou učení; využívání informačních technologií je „cenné a účinné pouze tehdy, když usnadňuje komunikaci mezi lidmi“. Vzdělání musí „vyvolávat zájem, uvolňovat energii a aktivně využívat schopnost každého studenta učit se a pomáhat ostatním učit se“.
• Musí mít hodnotový charakter zakořeněný v univerzálních hodnotách a respektu ke kulturním rozdílům. „Hodnoty jsou podstatou lidské moudrosti nahromaděné po staletí“ – v současné fázi ztělesňují blaho všech živých bytostí ve světě obecně.
• Je nutné se zaměřit na udržitelnost – velká část znalostí týkajících se ekologie, propojenosti systémů a udržitelného rozvoje se objevila nedávno a dosud se nestala součástí celkové kulturní výbavy; proto má zásadní význam vzdělávat nové generace v příslušných disciplínách a dovednostech.
• Pěstovat integrální myšlení a neomezovat se na analytické myšlení. Autoři poznamenávají, že vyučovat systémovému myšlení nestačí, protože „v systémovém myšlení je tendence zvažovat realitu spíše v mechanických kategoriích neschopných ji uchopit v organické celistvosti.“ Integrální myšlení je schopno „vnímat, uspořádat, sladit a znovu spojit jednotlivé fragmenty a dosáhnout skutečného pochopení základní reality“. Odlišuje se od systémového myšlení, jako se integrace liší od agregace.
• Vyházet z plurality obsahu. Klub konstatuje, že mnohé univerzity preferují určité myšlenkové školy, místo aby „mladým lidem poskytly celou řadu protikladných a komplementárních perspektiv“. Dnešní studenti potřebují inklusivní vzdělávání, v němž by jedny názorové formy doplňovaly jiné, místo aby se vylučovaly a odmítaly. Kulturní rozmanitost je stejně nezbytná pro sociální vývoj, jako genetická pro biologickou evoluci.

Nuže, jak to správně shrnout? Učit se soužití se všemi lidmi světa bez rozdílu rasy, původu, vyznání a kultury. Vyznávat především univerzální hodnoty chápající lidstvo jako jeden lidský rod, v němž jsou všechny kultury rovnocenné a předurčené ke koexistenci. Přijmout doktrínu udržitelného rozvoje na bázi celoplanetárního společenského řádu odstraňujícího rodinu jako motor reprodukce a národ jako identitární jistinu jedinečnosti a nezávislosti. Přijmout ekoterorismus jako nástroj pro zavedení environmentální odpovědnosti. Odnaučit se analytickému myšlení a schopnosti kritického pohledu na realitu. Vychovat mládež bez jasné orientace a názoru, která bude tolerantní a ve výsledku indiferentní ke všem myšlenkovým školám a směrům.

Nová generace tak již nebude revoltujícím společenským fenoménem provokujícím změny a bude smířená s danou realitou. V podstatě jde tedy o to připravit naprosto nevzdělanou, myšlenkově roztříštěnou, nekritickou, se vším smířenou, holisticky nevyhraněnou, inklusivně rozpolcenou, nekulturní (kulturně ambivalentní), genderově neutrální a universalisticky rozplizlou společnost, která nebude mít ani tušení, co se s ní ve skutečnosti děje, a s níž bude snadné manipulovat.

Come On! Jdeme vstříc Novému světovému řádu. 

Převzato z: www.protiproud.cz/politika/3580-zhava-kauza-rimsky-klub-jake-ma-poslani-vyrocni-zprava-prozradi-stary-svet-odsouzen-k-zaniku-hrabeci-rady-akademiku-zrusit-hranice-nerodit-prevychovat-mladez-vstric-novemu-svetovemu-radu.htm