USA na čele změn: Společenská revoluce a vznik nové spodiny. Nádory bují desítky let. Politická korektnost totalitní kontrolou myšlení. Krysí morálka se šíří. Rozklad přichází shora i zdola. Konec tradičního světa?

ANDREJ FURSOV pokračuje ve své sociologické studii americké společnosti a odhaluje mnohé jevy vedoucí k civilizační přeměně celého západního světa

Jak jsme slíbili v první části, začneme od sociálních změn za posledních 50 až 60 let v USA s využitím vynikajících statistických údajů shromážděných Charlesem Murrayem v jeho knize „Nastává rozklad. Stav bílé Ameriky v letech 1960 až 2010.“ (Coming Apart. The State of White America, 1960 - 2010).

Třídy a spodina

Až do počátku 60. let se v USA jasně oddělovala chudina od vlastní vrstvy manuálně pracujících - (tehdejším slovníkem „dělnické třídy“). Tuto situaci přesně zaznamenal Michael Harrington ve znamenité knize „Jiná Amerika“ (1962). Chudí lidé v té době, na rozdíl od zaměstnaných kvalifikovaných dělníků, nebyli často vůbec chápáni jako reálná vrstva. Za chudé byli považováni nádeníci, „proles“, jak by řekl J. Orwell, kteří vydělali tak málo, že nemohli uživit rodinu.

Na americkém jihu tyto chudé, bez ohledu na to, zda pracovali nebo ne, nazývali „bílý odpad“ (white trash). V šedesátých letech, píše Murray, se v Americe začalo formovat cosi nového: bílá nižší vrstva, která vytvořila poměrně významnou skupinu obyvatelstva. Tato vrstva dříve považována za „dělnickou třídu“,  postupně získala rysy chudiny. Stále častěji byla nazývána nižší vrstvou, ačkoli termín „nižší vrstva/třída“ (lower class) se v Americe užíval již dříve.

V bílé nižší vrstvě v letech 1960 až 1970 sociologové rozlišovali dvě dílčí skupiny. První byla bílá chudina; druhou tvořili převážně mladí zástupci střední vrstvy a v menší míře i horní střední vrstvy (upper middle class).

Označení střední vrstva je spíše metaforou než přísným vědeckým pojmem. Příslušnost k sociální skupině se tradičně rozlišuje především podle zdroje příjmu. U podnikatele je to zisk, u majitele půdy renta, u dělníka plat, u fyzické osoby „svobodné profese“ (od právníka po vědce a umělce) velmi specifická forma, něco jako honorář. Všechny tyto různé sociální kategorie jsou však vesměs vydávány za představitele středních vrstev.

Ukazuje se, že tento pojem je určen nikoliv kvalitativně, ale kvantitativně, totiž podle velikosti příjmu, který může být stejný u vysoce placeného pracovníka jako u profesora – zejména bez služebního či vlastnického nároku (tenure). Kromě toho se na Západě označení střední vrstva/třída používalo z ideologických důvodů za účelem zakrytí společenské reality a antagonistického napětí mezi vrstvami. Proto správné by bylo používat termín střední vrstva a výraz „střední třída“ budu uvádět v uvozovkách.

„Odpadlíci“ ze středních vrstev, kteří přijali kontrakulturu jako způsob myšlení a života, se zařadili mezi hippies a propadli na sociální dno - a bylo jich hodně. Ve spodině většina z nich zůstala, i když koncem sedmdesátých let se protestní hnutí hippies vyprázdnilo a systém ho úspěšně přeměnil na módu. V nové „nižší třídě“ je i nebílá složka – černoši, a nyní i latinos. Zde je třeba udělat ještě jedno odbočení. Záměrně, nejméně ze tří důvodů, nepoužívám politicky korektní termín „Afroameričané“, jak je dnes zvykem v Americe a na Západě.

Bez politické korektnosti

Za prvé, podle této logiky by se bílí Američané měli nazývat „Euroameričané“ a Indové, kteří jak známo pocházeli ze Sibiře, tj. z Asie – „Asiatoameričané“, a tak dále až do omrzení. Kromě toho jsou tím černoši ve skutečnosti paradoxně diskriminováni, protože název „Afroameričané“ z nich dělá podřadné Američany.

Zadruhé, termín „Afroameričan“ je jakousi kompenzací, omluvou (neupřímnou) za staletí útlaku černých otroků, negrů. Pro tento účel je odstraněno samo slovo „negr“. Ale faktem je, že černochy perzekvovali bílí Američané a nikoli Evropané. Tak proč bychom se měli po vzoru bílých Američanů omlouvat negrům politicky korektním termínem i u nás doma?

Zatřetí, každý požadavek na politicky korektní vyjadřování je nutno ostře odmítnout jako totalitní nátlak. Politicky korektní vyjadřování není zjevně nic jiného než kontrola myšlení a následně kontrola vědomí a podvědomí. To je horší než antické a severoamerické otroctví. Politická korektnost a její mluva jsou navrženy tak, aby z informačního a sémantického prostoru odstranily obrazy, koncepce a pojmy, které jsou nebezpečné pro mocenské elity systému (v tomto případě amerického, západního), aby obyvatelstvo nemělo ani jazyk pro vymezení celé řady projevů reality a aby oběti nemohly formulovat své vlastní zájmy, ani svůj program.

Není přitom důležité, jaká menšina si diktuje svoji formu, svůj segment politické korektnosti, důležitý je princip: menšina diktuje svou vůli většině. Princip je to plně "třídní", proto se v posledním půlstoletí, kdy se rozhodujícím stal duševní faktor produkce statků, chopila elita nastolení politické korektnosti a dominance menšinových subkultur, jejichž cílem je zničit tradiční společenské, státní a národní formy identity.

Barevná chátra

Ale vraťme se k nové nižší vrstvě americké společnosti. Šlo především o skupiny černých a „bronzových“ obyvatel, které byly na počátku 80. let natolik sociálně neorganizované a nepřizpůsobivé kvůli svým preferencím žít bezpracným životem, že si vysloužily termín už nikoliv „nižší vrstva/třída“ (lower class), ale „podtřída“ (underclass), čili ještě níže než nižší. Zatímco hranice mezi „nižší vrstvou/třídou“ a „podtřídou“ jsou často nezřetelné, k „podtřídě“ se v podstatě řadí už jen nepracující polokriminální a kriminální části společnosti.

Pokud jde o morálku, nová nižší vrstva, která se začala vytvářet v šedesátých letech, se odděluje od tradičních amerických hodnot. Jde o takové hodnoty, jako pracovitost, upřímnost, víra a samozřejmě pevná rodina (pozitivní hodnota manželství a ženy v domácnosti coby manželky, hospodyně a ideální matky).

Na začátku šedesátých let byly priority těchto hodnot, zejména rodiny, jasně stanoveny. Například v roce 1962 zveřejnil časopis „Saturday Evening Post“ údaje o průzkumech ženského postoje k manželství a kariéře. 1813 žen ve věku od 21 do 60 let dostalo otázku: „Kdo je šťastnější, dívka, která se stala manželkou, vede domácnost a vychovává děti, nebo dívka, která dělá kariéru?“ 96% dotázaných odpovědělo ve prospěch manželky, matky a hospodyně, přestože v roce 1960 bylo asi 40% bílých žen již nuceno chodit do zaměstnání. Převážná většina žen jmenovala ideální věk pro manželství 21 let a pouze 18% uvedlo 25 let. Samotné manželství bylo považováno za přirozený lidský stav.

Bílé ženy do práce, barevní na podporu

Od sedmdesátých let se situace začala měnit, počet Američanů žijících v manželství se začal snižovat a počet žen, které si vybíraly kariéru na úkor rodiny, rostl. Kvalitativní skok sociologové zaznamenávají mezi lety 1977 a 1981: v těchto letech počet svobodných/nesezdaných dosáhl téměř třetiny bílého obyvatelstva ve věku od 21 do 60 let. Počet bílých pracujících žen vzrostl v roce 1990 na 74 %, v roce 2008 se tato hodnota snížila na 70 % a od té doby se udržovala přibližně na stejné úrovni. Částečně se to vše zdůvodňuje zhoršující se hospodářskou situací, která donutila ženy chodit do práce, částečně zuřivostí feminismu a částečně fenoménem módy yuppies.

Roste i počet rozvodů, stejně jako nemanželských dětí, zejména v barevném segmentu nižší vrstvy, méně vzdělané, jejíž mnozí zástupci raději žijí na podpoře, i když mohou získat práci. Ale je tu ještě další fenomén, který Ch. Murray a jiní sociologové označují jako neuvěřitelný nárůst fyzické neschopnosti (unbelievable rise in physical disability). Nejedná se o tělesnou pracovní neschopnost (například z důvodu invalidity), ale o něco jiného – o nepřizpůsobivost/neschopnost pracovat ze sociálních a psychologických důvodů.

Život na podpoře a možnost přivydělat si na kriminálním nebo polokriminálním „poli“ porodily celou vrstvu lidí, jejichž rodinní příslušníci nepracují již 2-3 generace, tj. bezpracnost či anti-pracovní postoje jsou zafixovány fyleticky, neboli rodově (jde o vytvoření stabilního behaviorálního typu na úrovni společenských instinktů průsečíkem sociálního a biologického, v důsledku pak systematického sociálního, politického a psychologického vlivu na skupinu nebo dokonce na celou populaci po několik desítek let). Oslabení takových hodnot, jako je práce či pracovitost, je úzce spjato s destrukcí náboženské víry a čestností.

Bída plodí krysí morálku

Když se zruší morálka, život v dolní části společnosti se stává bojem o přežití bez pravidel. Svého času to brilantně vysvětlil americký sociolog Edward Banfield, u nás prakticky neznámý. V polovině padesátých let napsal knihu „Morální základ zaostalé společnosti“ (Moral Basis of Backward Society). Banfield zkoumal společenství, která přestala být „rolnická“, ale zůstala „agrární“, tj. zemědělci připravení o půdu a o vlastní komunitní organizaci, kteří se změnili v pachtýře a zemědělské dělníky.

Je to venkovská analogie městské nižší vrstvy v Americe a v dalších zemích. Post-rolnické země se nacházejí na hranici současného „vyspělého“ světa, tj. na jeho periférii a polo-periférii. Banfield studoval Sicílii a několik oblastí v Irsku a v Mexiku. Výsledky svého studia zformuloval jako popis Montegrana – fiktivního města na venkově.

Dominanty chování a morálky obyvatel města shrnul Banfield pod pojem „amorální familiárnost“, tj. snaha o maximalizaci krátkodobých hmotných výhod vlastní rodiny na úkor jiných rodin. Základem tohoto postoje je přesvědčení, že všichni ostatní se řídí podobnou „morálkou“. Jinými slovy, mluvíme o situaci, kdy se lidé v boji o přežití změní na jakýsi druh společenských potkanů, na "krysí lidi", kteří se vzájemně vytlačují ze života.

„Prekariát“ a sociální faktor času

V posledních 10-15 letech, zejména po krizi roku 2008, se na Západě začala utvářet nová skupina – na hranici „nižší třídy“ a „podtřídy“ – prekariát (od slova „precarious“ – křehký, náhodný, rizikový, nemající pevný základ, nestabilní). Mluvíme o velké skupině lidí, kteří mají dočasnou práci, někdy i několik hodin denně, ale zdaleka ne každý den. Někdy jsou najímáni pro zlepšení údajů o nezaměstnanosti – v některých zemích osoba, která pracovala byť pouze jediný den v měsíci, již není ve statistikách považována za nezaměstnanou.

Příslušníky prekariátu, přísně řečeno, nelze považovat za pracující ani za nezaměstnané. Jsou to politicko-ekonomičtí mutanti v éře pozdní umírající tržní ekonomiky. Jde o lidi s příležitostným výdělkem, kteří jsou však produktem systému; v jistém smyslu lidé náhody – jejich existence není pro systém nutná a jejich bytí má ve skutečnosti nepopsatelnou lehkost, nebo spíše křehkost. Prekariát existuje vně sociální časnosti tohoto systému.

Různé společenské skupiny v podstatě mají svůj vlastní poměr k času. To se odráží zejména v různých formách péče (nebo nedostatečné péče) o děti. Ve studii „Nebeské město“ (Heavenly City), věnované typickému městu amerického zapadákova, Banfield popsal základní rozdíl určitých sociálních skupin ve vztahu k dětem a následně k individuálnímu a skupinovému času jako sociálnímu faktoru.

Zástupci nižší vrstvy, napsal Banfield, se vůbec nestarají o děti; jejich životy jsou navíc tak nezávislé na nich samotných, že se o nich ani nedá říci, že se něčím zabývají – ze všeho se hroutí („things happen not with them but to them“). Dělníci mají pouze starost, jak nakrmit děti. Zde je možné připomenout příběh amerického spisovatele Ringa Lardnera „Kousek masa“ a Orwelovu tezi, že pokud je pro intelektuála socialismus otázkou teorie, pak pro tvrdě pracujícího dělníka otázkou chybějící láhve mléka pro jeho dítě.

Střední vrstva je o kousek dál: stará se nejen o to, aby dítě bylo syté, ale také o jeho vzdělání. Sociolog shrnuje: „Ale pouze aristokracie si může dovolit myslet na budoucnost“, čili hovoříme tady o přesunu příležitostí na společenský vrchol – pouze ten je zabezpečen majetkem a mocí v nadindividuálním čase a za hranice přítomnosti.

Spodina jako společenský nádor

Američtí sociologové zdůrazňují: mluvením o třídách se nevědomky uchylujeme ke stereotypům, a to obzvlášť v případě „nižší třídy“. Navenek i jednotlivě nemusejí být její příslušníci vnímáni jako společenské nebezpečí a mohou dokonce vyvolávat soucit a sympatie, píše Murray, avšak představují rozkladný společenský faktor: jestliže muž žije na úkor svých rodičů, sestry nebo družky, nepracuje a nestará se o své děti, jak je obvyklé pro nemanželské páry, potom je zátěží pro rodinu. A celá vrstva takových lidí je pro společnost kolosální břímě, které ji rozežírá.

K tomu musel Murray dodat: Toto břímě bylo vytvořeno samotnou americkou společností, která žila podle zákonů tržní ekonomiky. Nižší vrstva představuje stejně vážný faktor kolapsu společnosti jako sebedestrukce; Zhoubný společenský nádor je vyvolán samotným společenským organismem.

Jak velký je tento nádor, jaký je počet lidí v této vrstvě a jaká je „peněžní váha“ jednoho jejího zástupce? V roce 2010 měli ti, kteří si nedokázali vydělat na živobytí, roční příjem 14 644 dolarů. Tolik si vydělá dospělý muž, který pracuje 50,5 týdne za minimální mzdu. Rok má jak známo 52 týdnů; ale co když musí zabezpečit manželku a alespoň jedno dítě? Je zřejmé, že tato situace ničí jak americký projekt, tak americký sen. Sociální sen, ať už americký nebo sovětský, byl spojen s přítomností dvou věcí: vysoký cíl a sebeúcta. Přežívání založené na amorální familiárnosti je onen vysoký cíl? Odpověď je zřejmá.

Kolaps společnosti?

Pokud jde o úctu a sebeúctu, tyto vlastnosti nejsou dány, ale musejí se získat. Stále více Američanů si pokládá následující otázky: Mohou si sebe vážit lidé ze segmentu společnosti, který je plně závislý na podpoře vlády? Mohou si jich vážit i ostatní skupiny obyvatelstva? Mohou lidé zcela závislí na podpoře očekávat stejná práva a příležitosti, jaké mají lidé, kteří si vydělávají vlastní prací, a jsou proto relativně nezávislí? A tak právě ti, kdo sedí na podpoře, společně s agresivními menšinami, hlasují za demokraty a vnucují svoji vůli většině.

Jedna věc je jistá: Nová spodina jako produkt rozpadu americké společnosti v posledním půlstoletí se stává dalším faktorem ničení této společnosti zdola. Stejný proces se však odehrává také shora, jeho agentem a údernou silou se stává vrstva, která se podobně jako nové nižší vrstvy zformovala v sedmdesátých a osmdesátých letech a její rozkvět se kryje s „bujarým clintonovským osmiletím“. Mluvíme o tzv. nové horní vrstvě. Vznik „nové spodiny“ a „nové elity“ jsou dvě strany téže mince. Navíc samotný vznik nových nižších vrstev a „nové chudoby“ je výsledkem vzestupu „nových zbohatlických elit“. Společně jsou rozbuškou kolapsu celé společnosti.

Převzato z: www.protiproud.cz/politika/3682-usa-na-cele-zmen-spolecenska-revoluce-a-vznik-nove-spodiny-nadory-buji-desitky-let-politicka-korektnost-totalitni-kontrolou-mysleni-krysi-moralka-se-siri-rozklad-prichazi-shora-i-zdola-konec-tradicniho-sveta.htm