Odyssea v čase

Slunko(ce) protahovalo dlouhé siluety minaretů až zmizelo za obzorem, město pomalu uspala tma, dávno ztichl zpěv muezzina svolávající věřící k povinné modlitbě i ruch orientálního bazaru. Uličkami se přesto tiše pohybovala, ve stínu se držící, skupinka pěti mužů tradičního orientálního vzezření včetně dlouhých nepěstěných vousů. Došli do blízkosti mešity a zmizeli v nějakém vchodu do sklepení sousední budovy, do sklepení náležejícímu ke chrámům, které tu stály dlouho před Mohamedem ba i před Ježíšem snad již za Alexandra Velikého. Ke svému plánu potřebovali startovací bod v místě, které bylo stejné i před dvěma tisíci lety. Tahle postranní kobka se skvěle hodila jak stářím, tak jistotou, že sem nikdo nepřijde. Po večerech tu skládali podivný dopravní stroj bez kol a vrtulí jakousi kopuli či gondolu bez podvozku, kormidla či čehokoliv, co by naznačovalo druh pohybu. Dnes přišla ta noc k jejímu použití, muži naskládali zásoby, zbraně, na poličku dvě tlusté knihy a konečně i vlastní těla do pohodlných křesel. Postupně se různě rozsvěcovala světla na palubní desce, svět kolem jako by se rozmazal a náhle bylo sklepení prázdné.

Ostré pouštní slunko(ce) pálilo do očí, vítr vrhal prach do tváří skupiny jezdců na koních, místo bylo relativně pusté, ale šlo o cestu z Jeruzaléma do Damašku, ne nebyla to spojnice dvou hlavních měst, jen významnější cesta v římské říši. Obě města a celý tento prostor byl součástí té poslední starověké říše. Prorok Daniel ju(i) viděl jako jako železnou vše drtící bestii po zlaté babylónské, stříbrné perské a bronzové Alexandra Makedonského. A byl to římský místodržící Pilát Pontský, který vydal na přelomu věků v Jeruzalémě k popravě Ježíše Krista, s nimž se naplnila jiná část z danielových proroctví, ta „o pomazaném, který bude zahlazen, ale nic mu to neublíží“. Skutečně jako by ten ukřižovaný spravedlivý byl semenem, které zaniklo někde v půdě a dalo vzrůst tisícům dalších, křesťanům. No možná jich tu ještě nebylo tolik, ale byli hlavním problémem toho vysokého významného muže v karavaně, Saul s Tarsu se vydal zatýkat křesťany a tady se to mělo stát.

Nad pouštní dunou se objevil záblesk, viděli ho všichni, kromě Saula, který se svezl mrtvý z koně. Už se nikdy nestane svatým Pavlem, nenapíše své epištoly, nepocestuje do Říma a ta polovina Knihy Skutků, kde byl hlavní hrdinou, nikdy nevznikne. Vrah si zatím odškrtl jeden splněný úkol, zbývali Matouš, Marek, Lukáš a Jan autoři 4 evangelii tvořících základ Nového Zákona, ti byli dalším cílem.

A s každou další vraždou zmizely v Bibli další řádky a odstavce až zbyl jen židovský Starý Zákon, komando se mohlo vrátit domů.

Ve starodávném sklepení z antických dob, se zhmotnila gondola, vystoupilo pět mužů, jejich oděv byl spíše evropský v safari stylu, tři měli klobouky, dva jarmulky ortodoxních židů. Ovšem nahoře nad sklepeními se skvěla židovská synagoga bez věží a minaretů. Tentokrát tu muže očekával hlouček lidí, kobka byla nevelká. Časocestovatelé s sebou měli jednu tlustou knihu, ta druhá ze sedmého století totiž nebyla nikdy napsána. První část obsahovala knihy Mojžíšovy, kroniky a proroctví izraelitů čili Starý zákon, v té druhé byla zapsána evangelia podle Filipa, Máří Magdalény, Štěpána... Pro potvrzení autenticity těchto knih přinášeli muži smíšené křesťansko-židovské radě originální svitky z 1. století po Kristu. Změnili opravdu minulost, změnili i budoucnost, jenže jinak než zamýšleli, a změnili sami sebe, takže vymazali svoji původní identitu i ten čas, kdy se vydali do minulosti vraždit. Nestalo se to. V jejich původní nyní alternativní budoucnosti jim uniklo, že nenávidí něco, co stálo u pramenu jejich vlastní existence. Nemohla-li být předmětná svědectví napsána, našli se jiní svědkové. Ale na scénu historie nevstoupil ten, co by v návaznosti na původní tvůrce přišel o šest století později s oním proroctvím o dobývání světa lidmi pro boha.

Mor.Dis.