Nejvetsi zlodejina v ceskych zemich zapomente na komunisty nebo privatizaci

    Císařská kasa na huntě

Roku 1622 se sice třicetileté válka táhla teprve 4 roky, ale finance císaře Ferdinanda II v katastrofálním stavu. Konec války byl v nedohlednu ale bývalé finanční centrum habsburské monarchie, Čechy, byly v katastrofálním stavu. Nejen, že se zde dosud vedla většina válečných operací, ale po vítězství císařských vojsk nad stavovským povstáním došlo k masivní emigraci často těch nejschopnější lidí v čele se starou českou protestanskou šlechtou, obchodníky a řemeslníky. Ke zbytku šlechty a nekatolíků se po popravě 21 českých pánů rozhodl panovník chovat milostivě, a v únoru vyhlásil tzv. generální pardon. Za panovnickou milostí byl ale jen průhledný pokus získat finance. V Čechách se jednalo o 700 šlechticů a na Moravě o 250, kteří se často „provinili“ jen tím, že platili daně do stavovské pokladny. Více než polovina z nich přišla o veškerý majetek. Přesto to panovnickou pokladnu nenaplnilo. Důvodem byla především rozhazovačnost samotného Ferdinanda, který část nejhodnotnějších statků rozdal církvi a věrným poddaným a část pod cenou prodal. Bylo jasné, že bude muset být vymyšleno něco jiného, aby se kasa znovu naplnila.

Geniální plán

Jediným hodnotným statkem a jistotou v českých zemích, který ještě zůstal nedotčen, byla měna. Český tolar patřil k jedněm z nejhodnotnějších měn v tehdejší Evropě a byl velmi ceněn především díky vysokému obsahu stříbra. Této skutečnosti si byly mnohé pomazané (nebo spíše mazané) hlavy v okolí císaře v čele se správcem země Karlem z Lichtenštejna a Albrechtem z Valdštejna dobře vědomy. Proto přišli s jednoduchým plánem. V tolaru se omezí podíl stříbra, vyrazí se jej více a tím se vyřeší všechny fiskální potíže, které císařství má. Kasa se naplní a větší počet peněz v oběhu rozhýbá i českou ekonomiku. Vše se muselo provést samozřejmě tajně a mimo oficiální cesty a koruna s tím neměla, alespoň na oko, mít co dočinění. Proto císař měl přenechat, samozřejmě za odpovídající částku, veškerá práva na jeho ražbu, monopol na zpracování stříbrné rudy a výkup nezpracovaného stříbra soukromým osobám. Cena byla za toto vše určena na 6 milionů zlatých. Císař, nacházející se v permanentním ohrožení krachu, s plánem v celku ochotně souhlasil. Půda pro největší podvod v dějinách naší země byla připravena.

Mincovní konsorcium

Bylo vytvořeno mincovní konsorcium. To mělo císaři zaplatit požadovanou částku a na provedení operace dohlížet. Jako u všech geniálních podvodů byla důležitá pro jejich strůjce anonymita. Víme, že konsorcium mělo patnáct členů, avšak známe jen pět jmen. Karel z Lichtenštejna, Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova, Hans de Witte a Jakob Baševi. Dalších deset podílníku dodnes zůstává v anonymitě a nelze předpokládat, že se je někdy podaří odhalit. Je však jasné, že se muselo jednat o vysoké dvorské a církevní hodnostáře, kteří vše kryli. Známá pětka měla za úkol samotné provedení operace: správce země Lichtenštejn a komisař Pavel Michna vše kryli administrativně a zadržovali případná udání do Vídně, židovský obchodník Jakob Beševi skupoval stříbro a jiné materiály, bankéř Hans de Witte dohlížel na ražbu a prováděl machinace a Valdštejn na distribuci mince a její směnu za pro členy konsorcia hodnotnější statky.

Na plné obrátky

Akce byla spuštěna v únoru 1622. Původní předpoklad byl, že hlavním ziskem pro koncesionáře bude rozdíl mezi nákupní cenou materiálu a vyrobenou mincí. O dodávky materiálů, jak již bylo napsáno, výše se staral Beševi. Ten měl v židovském městě síť mezi kramáři a prostitutkami, které získávali stříbrné předměty za své služby rabujícím vojákům. Po masivním Bešéviho výkupu však došlo k prudkému zdražení stříbra a konsorcium se rozhodlo přejít do nové, již čistě podvodné, fáze.   Původně měl být tolar znehodnocen o 31%, ale došlo k poklesu hodnoty o rovných 90%! Navíc bylo oficiálně vyhlášeno, že jedinou oficiální měnou je nová ošizená mince přezdívána dlouhá. Staré ražby a cizí měny měly byt za ni směněny.

Vrchol a pád

Pro konsorcium nastaly zlaté časy. Rozdíl mezi nákupní cenou stříbra a obrovskými emisemi mincí přinášel obrovské zisky, které podílníci investovali především do nákupů zkonfiskovaných statků. A počínali doopravdy ve velkém. Beševimu se podařilo prakticky ovládnout celé pražské židovské město. de Witte se stal jedním z největších bankéřů a financoval mnohá císařská válečná tažení. „Nejskromnější“ Michna skoupil jen několik panství a kolem deseti vesnic.

Karel z Lichtenštejna se stal pánem jedné pětiny Moravy a Valdštejn skoupil neuvěřitelných 64 českých panství po emigrantech či od lidí, kteří dostali panství darem od císaře, ale v Čechách se nechtěli usadit. „Pětka“ byla jediná (a nepochybně i s deseti anonymy) kdo měl z dlouhé mince prospěch. Ostatní chudli. I přes Lichtenštejnova nařízení většina lidí odmítla vyměnit svoje předbělohorské mince za znehodnocenou měnu a hromadili ji. Naopak nové mince byly hromadně odmítány a lidé si za ně nemohli koupit ani chléb. Řemeslníci, kteří se na rozdíl od zemědělců, kteří se vrátili k naturální směně, se nemohli slušně uživit. Hromadně, spolu s nekatolíky, opouštěli zemi. Tím fakticky zkolaboval obchod a s obchodem i výběr daní. I přes úpornou snahu konsorcia zatajovat před císařem situaci se stala ke konci roku 1623 situace naprosto neúnosnou. Císař musel 23. prosince vyhlásit kaladu tedy bankrot.

Bez trestu

Pokud předpokládáte, že císař okamžitě zahájil vyšetřování, potrestat podvodníky a snažil se zmírnit dopady bankrotu jste na omylu. Všichni známí členové konsorcia se stali natolik důležití a nepostradatelní pro financování války, že se stali nedotknutelnými. Tam kde odmítá zasáhnout moc světská, často zasáhne ta vyšší.  Prvního zasáhla Lichtenštejna, který zemřel v roce 1627. Další přišel na řadu de Witte, který až příliš zabředl ve světě spekulací. Když se jeho situace stala neudržitelnou, roku 1630 se ve svém domě v Praze oběsil. Pavel Michna z Vacínova sešel ze světa roku 1632 na akutní úplavici. Největší kariery a moci dosáhl Valdštejn, který se dostal do čela císařské armády, a jeho panství mohlo konkurovat těm císařovým. A právě to to spolu s jeho ambicemi vedlo k jeho pádu. Roku 1634 císař uvěřil fámám o touze Valdštejna stát se českým králem a jeho spojení se Švédy a Valdštejna ze všech funkcí sesadil a označil jej za zrádce. Ten pak byl v Chebu ubodán vlastními důstojníky. Se smrtí Valdštejna začalo oficiální vyšetřování kalady. Pro zbytek mincovního konsorcia byla situace výhodná. Nejviditelnější členové konsorcia byli po smrti a zdiskreditováni a mohla na ně být hozena veškerá vinna. Posledním případným svědkem byl židovský kupec Beševi.

Ten byl již krátce po Valdštejnově smrti obviněn za to, že neoprávněně vybral 40000 zlatých z panských důchodů. Z Jičína, kam již před tím uprchl pod Valdštejnovu ochranu, byl vypovězen do Mladé Boleslavi, kde v květnu 1634 zemřel. Práce komise byla nepochybně ovlivněna mocnými, kteří se na skandálu podíleli.  Jen samotný výpočet škod byl dokončen až v 50. letech 17. století a byl určen na 10,7 milionu zlatých. Zvláště pobuřující bylo pro dvůr zjištění, že část poplatku za převedení mincovních práv, bylo splaceno již v bezcenné měně.

Na jediném na kom se mohl nový císař Leopold I. alespoň minimálně zahojit byl rod Lichtenštejnů, kteří se vyšvihli mezi největší pozemkové magnáty v Čechách. Karel Eusebius, syn Karla z Lichtenštejnu, musel roku 1665 doplatit za lacino nabytá panství 275 000 zlatých. Toto byla jediná náhrada, která kdy byla vyplacena. Vyšetřovací komise zasedala ještě plných 40 let, než byla její činnost na začátku 18. století bez výsledku ukončena. Takže ještě vážně věříte, že sofistikované podvody, tunelování a beztrestnost jejich pachatelů jsou moderní záležitostí?