Komunista Klán: Kdyby nedošlo v roce 1989 ke změně, dnes bychom byli průmyslovou velmocí v Evropě

Dluhové pasti, smlouvy na nula hodin. Dobře už bylo? Nic není jistého kromě smrti! „Pomyslný doutnák je zapálen, a pokud se nezmění systém, který je postaven na nekonečném růstu vlastního růstu na konečné planetě s konečnými zdroji, tak pravděpodobně přijde nové přerozdělení světa,“ předpokládá poslanec, sociolog, trojka středočeské kandidátky KSČM Jan Klán. Lidem podle Klána už přílišná liberalizace začala lézt krkem.Ať chceme, nebo ne, určitá část české společnosti stále poměřuje dnešní život s tím, jak se žilo před listopadem 89. Lidé nad 50 let kritizují nemožnost vymoci si právo nebo bezpečnost. Sociologové vysvětlují, že na ně dolehla například nejistota v zaměstnání, zejména kolem ekonomické krize, zadluženost a exekuce, nízké mzdy či výdaje spojené s výchovou dětí. Vy toto téma popisujete i na svém webu v úvaze Záhada minulých let. Říkáte, že jsme se ocitli v pasti konzumní společnosti. Kde je podle vás hlavní důvod toho, že mnozí lidé nepovažují tento režim za svůj? A co s tím dělat?

Předně si musíme říci, že čím dál více lidí se ocitá v pasti dluhů. Musí si půjčovat na vše. Už to není jen půjčka třeba na osobní automobil, ale pokud chtějí například mladí lidé spolu žít, tak si musí vzít velkou hypotéku na bydlení. K tomu všemu si přičtěme, že výchova dětí do jejich 26. roku věku, kdy většinou ukončují vysokou školu, je několik milionů korun, a vznikne nám ohromná suma, kterou musí mladí lidé nést na svých bedrech. Právě proto se odkládá narození prvního potomka až na dobu kolem 30 let rodičky. Vzniká tím past konzumní společnosti, kdy je vám na jedné straně říkáno, že máte mít děti, jinak začneme vymírat, ale na druhé straně vás kapitalismus dluhu směruje tam, kam potřebuje on. Lidé současný režim za svůj nepovažují právě z důvodu nejistoty. Nic nemáte jistého (krom smrti). Práce se změnila v silně nejistou, kdy zaměstnavatelé často uzavírají opakovaně smlouvy na dobu určitou. Prý v rámci flexibilizace pracovního trhu. Dokonce se začínají objevovat smlouvy na nula hodin, kdy si vás zaměstnavatel zavolá, kdy se mu zlíbí. To je v ostrém kontrastu s dobou před rokem 1990, kdy byla jistota zaměstnání a nemuseli jste se strachovat, že budete bez příjmu. Pokud jde o lidi starší 50 let, tak já jim říkám druhá ztracená generace. Je to generace lidí, která vyrůstala a dospívala těsně před „selháním“ socialismu, a do určité míry pamatují jistý typ bezpečí. Zde musíme zmínit, že doba studené války, jak se dnes říká, byla relativně bezpečnější, protože jste jasně identifikovali nepřítele. Byla to taková divnoláska mezi dvěma světy. Dnes ale nepřítele nedokážete přesně identifikovat a pohybuje se snad úplně všude. Slovy německého sociologa Ulricha Becka se nacházíme v rizikové společnosti globálního typu. Pokud se ještě podívám právě na věkovou skupinu dnešních padesátníků, tak dost dobře si pamatují divokou privatizaci v 90. letech 20. století a to se nepochybně promítá i do jejich uvažování a vztahu k současnému systému. Často říkají, že se vše rozkradlo, měli jsme plno dobrých věcí, ale nic není, stali jsme se skládkou Evropy.

Co dělat se současnou společností? Víte, bez radikálnější změny to nepůjde. V historii se zlomové věci děly v době, kdy lidi něco spojovalo, nebo jim něco bylo upíráno. Dnes je spojuje enormní zadlužení a věřte, že už se nacházíme v takové fázi, jako tomu bylo před první světovou válkou. Pomyslný doutnák je zapálen, a pokud se nezmění systém, který je postaven na nekonečném růstu vlastního růstu na konečné planetě s konečnými zdroji, tak pravděpodobně přijde nové přerozdělení světa. Historicky se problém s dluhy řešil buď jejich odpuštěním, nebo válečným konfliktem. Jistě mi dáte za pravdu, že pokud by se dnešní akumulace dluhů, ale na druhou stranu i kapitálu u úzké skupiny lidí, řešila válkou, tak by to znamenalo zánik světa, jak jej známe. Osobně jsem tedy pro radikální odpuštění dluhů a změnu systému v sociálně spravedlivou společnost. Jedinou možností je tedy socialismus 21. století, který bude šetrný k přírodě a nebude v něm extrémní nerovnost, tak jako v současném kapitalistickém světě.

Lze tyto nálady, tedy určitou nespokojenost a vzpomínání na dobu minulou, sledovat výhradně mimo Prahu, nebo to není jen věc venkova?

Praha jakožto velkoměsto má své specifické problémy, které jsou odlišné od problémů menších měst nebo venkova. Podíváte-li se na venkov, tak na řadě míst naleznete torza bývalých kravínů, vepřínů, třídíren brambor, cukrové řepy nebo i některé továrny, které charakterizovaly industriální éru. Tyto věci fungovaly ještě v 90. letech minulého století, ale s nástupem kapitalismu v našich podmínkách byly záměrně ničeny a zavírány. Lidé na venkově tedy vidí, co jim způsobil nástup kapitalismu volného trhu. Naproti tomu velká města částečně z kapitalismu profitují, protože se jedná o centra moci a výstavby chrámů konzumu. Nicméně i zde byl pozorován jev zavírání velkých fabrik. Jako příklad z Prahy si můžeme uvést závody Tesla. Dnešní venkov tedy postupně skomírá a lidé jej dnes berou jako místo pro odpočinek před zrychlenou dobou. Osobně pocházím z venkova, tak vidím, kam kapitalismus volného trhu dohnal průmysl z doby před rokem 1989.

Říkáte, že je naprosto v pořádku, když lidé vzpomínají na dobu minulou s nostalgií, a píšete o tom, že byla bez stresu. Jenže proč vlastně vůbec srovnávat dnešní život v demokracii s obdobím před rokem 1989, kdy jsme byli prakticky jen satelitem SSSR? „Nikdy jsme neměli tolik míry svobody, suverenity, vlastního rozhodování jako nyní, když jsme členy Evropské unie,“ tvrdí například někdejší místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček…

Začnu odzadu. Nemyslím si, že v Evropské unii máme moc velkou suverenitu. Stačí se podívat na volební účast ve volbách do Evropského parlamentu. Proč chodí tak málo lidí k těmto volbám? Je to právě proto, že v řadě oblastí rozhodují za nás bruselští byrokraté. Už když jsme vstupovali do EU, tak jsme se vzdávali části své národní suverenity (já byl proti vstupu do EU). Ve své otázce říkáte, že jsme byli prakticky satelitem Sovětského svazu. Svět byl v té době rozdělen na východ a západ. To je jasné a nepopiratelné. Já nesrovnávám dnešní život a minulou dobu, ale jen se snažím nastínit to, že v době před rokem 1989 nebyl člověk stresován honbou za kapitálem. Nikam se až tolik nespěchalo. To právě lidi vede k tomu, aby vzpomínali. Dávají totiž do vztahu dobu minulou, která nebyla uspěchaná, s dobou současnou, která je postavena na výkonu a konkurenci. Dnes se často razí heslo, že dobře už bylo. Vyznívá to, jako kdyby už nemělo být nikdy lépe, ale vývoj jde vždy dopředu, takže lépe nepochybně bude, ale to až tehdy, až se začne snižovat majetková a příjmová nerovnost.

Časté je tvrzení, že jsme se stali kolonií Západu, protože nám nepatří ani český průmysl, ani banky... Můžeme si za to sami?

Nepochybně za to mohou politici, kteří uvedli v život kupónovou privatizaci. To byl kámen úrazu našeho hospodářství. Vše se rozprodávalo, rozkrádalo a nakonec jsme světu dali slovo tunel. Kdyby nedošlo ke změně v roce 1989, tak bychom dnes byli průmyslovou velmocí v Evropě. Stačilo jen zavádět inovace do průmyslu. Podívejte se například na Ostravsko, kolik se zde muselo po převratu zavřít průmyslových podniků, které vyráběly železo a ocel. Vše jen proto, že prý nejsou konkurenceschopné. A jaká je situace dnes? Železo do značné míry dovážíme. Je tedy evidentní, že špatná rozhodnutí politiků v privatizaci dovedla naši zemi do stavu kolonie, která se stala montovnou a překladištěm.

Existují odhady, že zhruba jen třetina lidí oceňuje svobodu a politickou demokracii jako hodnotu. Zbytek je schopen se za určitých okolností svobody vzdát. Dokážeme využít výhod svobody a demokracie, která přišla po roce 89, nebo si ji spíš ani nezasloužíme, protože čekáme od státu, že nás bude opečovávat, a víc nechceme?

Opět se dostáváme do jistého srovnávání s dobou před rokem 1989. Tehdejší socialistické Československo mělo na úrovni zdravotnictví, sociální systém, ale i průmysl. Stát tedy zaručoval základní potřeby pro občany a fungování státu. Dnes můžeme říci, že se jednalo o sociální stát, který je podobný švédskému modelu. Lidé i na tohle vzpomínají, protože stát jim zaručoval to, co dnes tolik nezaručuje. Různé snahy o privatizaci zdravotnictví nebo sociálního systému ukázaly, co neoliberální teorie umí. Lidem začala přílišná liberalizace lézt krkem. Právě pravicoví teoretikové říkají, že ruku v ruce musí jít demokracie, trh a liberalizace. Tady si musíme položit otázku, co je to demokracie? Vláda lidu. Pak máte přímou a nepřímou demokracii, zastupitelskou atd. V dnešní době je demokracie v širokém pojetí vnímána jako možnost si svobodně zvolit, co uznám za vhodné. Mám možnost vybrat si zaměstnání, dělat si se svým zdravím, co chci, záměrně si jej ničit, chodit k lékaři, nebo ne, mít bydlení, nebo spát pod mostem atd. Každý má možnost svobodné volby. Jenže mnoho lidí chce mít jistotu bydlení, zaměstnání, zdraví. Dokonce i nejtvrdší pravicoví voliči říkají, že člověk si má možnost vybrat, ale pak ještě dodávají, že stát by jim měl pomoci, když budou v životní nouzi. Já tomu říkám pravicový paradox, protože na jedné straně zástupci pravice chtějí co nejméně státu, tedy aby se člověk sám o sebe postaral, jak nejlépe dovede, ale když jde do tuhého, tak i volič pravice volá po tom, aby mu stát pomohl.

Novinářka Saša Uhlová strávila půl roku manuální prací v místech, kde čeští pracovníci berou mzdy blížící se minimální mzdě. Popsala jako mizerné nejen platové podmínky zaměstnanců v supermarketech, prádelnách či v potravinářských závodech, ale též mluvila o nevyhovujících pracovních podmínkách. Co vy říkáte na tyto reportáže a jaké zkušenosti se dostávají od lidí k vám? 

Ke mně se dostávají naprosto stejné zkušenosti. Lidé za mnou chodí a říkají, že je to v některých profesích šílené. Ještě bych zde zmínil oblast sociálních služeb, například terénních sociálních pracovnic, pečovatelek. Vraťme se ale k příkladu supermarketů. Právě pokladní v supermarketech patří mezi tzv. prekariát. To je dnes hodně skloňované slovo, které označuje bývalou střední třídu. Ta totiž téměř zmizela a někde uprostřed společenské hierarchie se vytvořila relativně chudá třída, chcete-li vrstva, protože příjmově je poměrně roztříštěná. Lidé z této třídy jsou nuceni pracovat na podřadných (prekérních) pozicích, které jsou nespravedlivě odměňovány, nemají možnost si spořit na důchod a mají nejistou pracovní dobu. Tento stav vytvořila globalizace pracovního trhu, kdy si z jedné země mohu přivézt levnou pracovní sílu a ještě z toho mám byznys. Narážím zde na fenomén pracovních agentur. Jedná se o další problém, který se v dnešním propojeném světě vyskytuje.

Objevily se hlasy, že podobné novinářské počiny, jako je ten Saši Uhlové, burcují mládež proti kapitalismu, podkopávají naše demokratické zřízení a vyvolávají nostalgii po minulém režimu. V tom smyslu se vyjádřil třeba filozof Daniel Kroupa či novinář Pavel Šafr. Jak vyřešit konflikt mezi tím, že mnozí lidé jsou na tom v Česku opravdu bídně, a postoji typu „Takové články nahrávají komunistům“ či „Člověk má studovat a zlepšovat se, aby takto nedopadl. Čili je to vlastně spravedlivé…“

Ani mě nepřekvapuje, že Daniel Kroupa říká takovou věc. Vždyť je to člověk, který má blízko k ODS, takže on bude vždy obhajovat kapitalismus volného trhu. Tyto novinářské počiny hlavně ukazují smutnou realitu „reálného kapitalismu“ v našich podmínkách. Ono jinde ve světě to není o moc lepší. Podívejte se například do Velké Británie, kde ve volbách na druhém místě skončila strana, která svou předvolební kampaň postavila na protestu proti současné podobě globalizace. To je ten problém. Současná globalizace, kterou nikdo neřídí, totiž vyhovuje jen některým vyvoleným. Zejména nadnárodním korporacím, které chtějí akumulovat svůj zisk nejlépe v daňových rájích. Pak vyhovuje bankovnímu sektoru, který půjčuje jak na běžícím pásu občanům i celým státům. A jsme zase u jablka sváru. Jak je současná společnost postavena na konzumování, zadlužování, podřadné práci, tak se zvedá protest proti tomuto společenskému uspořádání. Lidé si začínají uvědomovat, že zde je něco špatně. Vidí to ostatně kolem sebe. Při projednávání Pařížské klimatické dohody v Poslanecké sněmovně jsem pronesl, že za globální oteplování je zodpovědný globální kapitalismus, který je postaven na neustále zvyšující se spotřebě. Podívejte se kolem sebe. Téměř všechny výrobky jsou z neobnovitelných zdrojů – ropy.
Člověk se má vzdělávat a zlepšovat se? S tím lze souhlasit jen zčásti. Znám mnoho lidí, kteří po absolvování vysoké školy nastoupili do zaměstnání, které bylo absolutně mimo obor nebo skončili jako pokladní v supermarketech. Navíc vysoká kvalifikace a vytváření nepoužitelných oborů vedlo k devalvaci vysokoškolských diplomů. K tomu připočtěme soukromé vysoké školy, které chrlí diplomy, a zjistíme, že diplom má téměř každý, ale je mu absolutně k ničemu. Dříve byl vysokoškolský diplom jistou vstupenkou (vytvářel jistotu) do lepší práce a střední třída si jím jistila úspěch pro své potomky. Jak se ale kapitalismus přesunul i do oblasti vzdělávání, tak vznikl úpadek školství a postavilo se to jen na zisku pro školy. Důležité dnes je, zda student zaplatil. To, že toho v hlavě moc nemá nebo neměl, nikoho nezajímá.

Také na serveru Ihned.cz se v souvislosti se články Uhlové objevila úvaha naznačující, že takto mizerně placení lidé si za své životy častokrát mohou sami, protože u práce nepřemýšlí. „Ten problém je jinde. V tom, že někdo u práce přemýšlí a má trochu ambice, a někdo nezapne hlavu,“ uvádí autor a popisuje případy zaměstnanců svých známých podnikatelů, kteří odbývají i jednoduchou práci, případně jsou tak hloupí, že nejsou schopni pochopit ani nejjednodušší zadané úkoly. Je to tak, že současný režim není pro méně inteligentní, méně bystré, méně aktivní a méně snaživé? Platí, že kapitalismus každému spravedlivě dává, co si zaslouží, a že když někdo pobírá málo peněz, je to proto, že na víc prostě nestačí?

Tato otázka souvisí s předešlou, kde jsem tento problém nastínil. Jak je možné, že se v první dekádě nového tisíciletí téměř vytratilo učňovské školství? Sám jsem na přelomu tisíciletí studoval na střední odborné škole elektrotechniku a viděl jsem plno učňů. Byli to kuchařky, truhláři, zedníci, pokrývači, elektrikáři atd. Byli to lidé, kteří měli praxi a poté šli pracovat do příslušného závodu nebo se z nich stali řemeslníci. Od té doby to postupně upadalo. Začala se vytvářet sféra služeb a oborů, které nikdo nepotřeboval. Jako republika jsme začali kapitalisticky produkovat lidi s diplomem, který byl bezcenný. Byl totiž z různých humanitních směrů, které neměly uplatnění. Tento trend se dnes mírně zlepšil, ale i tak je velký nedostatek lidí v různých technických oborech. V tomhle měl systém před rokem 1989 značnou výhodu. Bývalo to tak, že když někde učeň měl praxi, tak se poté na nějakou dobu upsal tomu či onomu podniku. Měl tedy jistotu další praxe a možnosti rozvoje. Dnes takový systém chybí, ale některé firmy se k tomuto modelu vrací. Je tedy evidentní, že všechno před rokem 1989 nebylo špatné, jak nám neustále tvrdí pravicová rétorika. Víte, každý systém má své chyby, ale dnes stále více lidí poznává, že ten dnešní má chyb více, než měl reálný socialismus. Zde bych použil jeden příměr slovinského filosofa Slavoje Žižeka, který řekl, že socialismus selhal, ale kapitalismus krachuje. Možná se ptáte, na čem socialismus selhal. Podle mého názoru selhal na nedostatku inovací a také, že mnoho cenných zdrojů investoval do zbrojení. To byla podle mého názoru zásadní chyba. Abych to vyvážil, tak dlužím odpověď, v čem krachuje kapitalismus. Právě v tom, že sám má v sobě zakódovány krize (finanční, ekonomické, společenské, lidské) a krachy různých sektorů. Když poté nějaká krize propukla, tak téměř vždy vedla k nějakému válečnému konfliktu.

Čas od času se v médiích dočteme různá čísla o tom, kolik lidí je ohroženo chudobou, kolik nemá na jídlo. Která jsou podle vás důležitá?

Dle údajů Českého statistického úřadu žilo v roce 2016 necelých 10 % pod hranicí příjmové chudoby. Jedná se asi o jeden milion lidí. Těmto lidem například dělá značný problém neočekávaný výdaj kolem 10 tisíc korun. K tomu si připočtěte dluhy a případné exekuce a máme tady opět klasický příklad kapitalistické společnosti. Tohle ale není všechno. Mnohem více lidí žije těsně nad hranicí chudoby. Tohle statistiky tolik nezahrnují, ale opět se jedná o lidi, kteří jsou například existenčně závislí na své práci. Ještě horší je to u seniorů nebo matek samoživitelek, případně otců samoživitelů. Ti jsou nejvíce postiženi chudobou.

ODS v rámci volební kampaně srovnala průměrnou mzdu za minulého režimu a dnes a přepočítala, že kostka másla stála v dnešních relacích 93 Kč a vůz Škoda 105 půl milionu korun. Ekonom Jaroslav Šulc nesouhlasí: „Přece nelze srovnávat situaci, kdy byla záporná daň z obratu na řadu potravin, na maso, na běžné potraviny, kdy bylo jen symbolické nájemné. Nebo kdy se stavělo v České republice padesát šedesát tisíc bytů, které se zadarmo přidělovaly domácnostem, jež měly nevyhovující bytové podmínky a bylo potřeba, aby se nastěhovaly do nových bytů.“ Jaká byla skutečně ekonomická a sociální situace v 80. letech? Do jaké míry je idealizovaná a do jaké míry skutečně poskytovala běžnému občanovi ony „jistoty“?

Zajímavou analýzou do doby konce 80. let 20. století je tehdejší pořad Sondy. Jednalo se o publicistický pořad na aktuální témata oné doby. V zásadě lze souhlasit s panem Šulcem. Sluší se ještě doplnit jeden faktor, který je nepopiratelný a sociologicky doložitelný. Když se v roce 1989 začalo s přeměnou naší společnosti a tento rok je brán jako výchozí pro transformaci, tak úrovně z roku 1989 jsme opět dosáhli až v roce 2001. Takže společenskou a ekonomickou transformací jsme ztratili 12 let. Ale vraťme se k ekonomické situaci konce 80. let. Máme tady éru „Přestavby“, určitou liberalizaci trhu, zákon o státním podniku. Tento proces se postupně dařil, ale stále to nestačilo. Vynořili se tedy lidé z tehdejšího Prognostického ústavu, kteří začali prohlašovat, že musíme zavést šokovou terapii. Existovala ale i skupina lidí, která chtěla levicové směřování naší země. Nicméně zvítězila ta, která se chtěla co nejvíce odlišit od doby minulé, a tak došlo k mnoho excesům a privatizačním zločinům. Pokud se přeneseme ale ještě zpět do pozdní fáze „Přestavby“, tak zjistíme, že zdravotnictví fungovalo nejlépe ze zemí RVHP a dokázalo i konkurovat západním standardům. O tom svědčí i fakt, že mnoho léků se u nás vyrábělo v zahraničních licencích. Pokud jde o sociální systém, tak bytová výstavba stále pokračovala, i když nebyla tolik mohutná jako například v 70. letech 20. století. Občanovi byly v té době poskytovány běžné jistoty, které zabezpečoval tehdejší sociální stát (někteří autoři mluví a protosocialismu, reálném socialismu, konzumním socialismu atd.). Já mluvím o určitém typu sociálního státu, který občanům dával jistoty v oblastech, kde dnes buď chybí, nebo jsou očesávány, případně kapitalizovány a privatizovány.

Pravdou je, že české mzdy jsou oproti těm německým velmi nízké. Odbory a levice reagují kampaní „Konec levné práce“ a chtějí tlačit podnikatele, aby mzdy navýšili. Pravice mluví o znalostní ekonomice s vyšší přidanou hodnotou, Andrej Babiš chce investovat. Co tedy dělat, aby lidé v Česku nepracovali za almužnu?

Zvýšit mzdy je jedna věc, ale osobně bych viděl řešení v progresivním zdaněním kapitálových výnosů firem. Tyto peníze lze poté bez problémů investovat zpět.  Problém ale spočívá v tom, že stát dnes nevlastní již tolik podniků, kde by investice mohl zvyšovat. Nezbývá tedy, než opět zavádět inovace do výroby. Stát má dle mého názoru mít možnosti, jak zasahovat do výše minimální mzdy. Máme ji na velice nízké úrovni a to je dle mého názoru velice špatně. Naši lidé jsou pracovití a zaslouží si jak jistotu práce, tak spravedlivou odměnu za ni. Stát by měl rovněž mít více možností, jak regulovat banky, finanční sektor, protože čím více budou uvolněna stavidla globálnímu kapitálu, tak tím více se ocitneme v područí nadnárodních firem. Právě z tohoto důvodu jsme se stali druhořadou zemí.

Převzato z:www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Komunista-Klan-Kdyby-nedoslo-v-roce-1989-ke-zmene-dnes-bychom-byli-prumyslovou-velmoci-v-Evrope-504704