Hrozba hvězd - sci-fi román na pokračování

 Let 3D824K
 
Doktor Svenson, tedy MUDR. Sven Svenson, toto jméno je jistě známé čtenářům, kteří se již dříve zajímali o okolnosti letu 3D824K, svého času to byly novinářsky velice atraktivní události, byl oním mužem, s nímž jsme se v minulé kapitole seznámili na Měsíci. Když se druhého rána probudil, v kabině se již rozednívalo. Tohle vyjádření může vyvolat úsměv na čtenářově tváři, pojem dne a noci zde opravdu nedával smysl a loď neměla jediného okénka, kudy by dovnitř vnikalo světlo. Pocit výhledu do okolí zprostředkovávali televizní kamery a monitory připomínající okénka, v případě skutečných okének by se totiž střídal den s nocí několikrát za vteřinu, takové musely být otáčky lodi, aby se udrželo zdání zemské přitažlivosti. Rozsvěcení a tlumení osvětlení tu obstarával palubní počítač, který tak zajišťoval pro lidskou psychiku pocit rána a večera.
Na monitoru mu svítila zpráva, že dnes již nebude magnetickou obuv potřebovat, vzhledem k naloďovacímu manévru minulého dne měla loď včera minimální otáčky, zatímco spal, zvýšily se na standardní letovou úroveň.
Posadil se na posteli a příjemný ženský hlas mu tutéž informaci s přáním dobrého rána odříkal z reproduktoru umístěného někde v místnosti. Použil holicí strojek a sprchu, oblékl si tričko a pohodlné tenké kalhoty, teplota všude kolem byla udržována asi na 295 Kelvinech (22 stupních Celsia) a vyšel z místnosti. Dveře se před ním automaticky sami zasunuly do zárubní. Octl se v chodbě asi tři metry široké mírně se stáčející, byla to centrální chodba v celé lodi a vydal se směrem, kde šipky slibovaly jídelnu. Souběžně s chodbou jel automatický dopravní pás zhruba trojnásobnou rychlostí chodce, ale doktor jej nemínil použít, ačkoliv vchody nabízející vstup na něj se nabízely asi po pěti minutách. Popisem jídelny ani jídelníčku bych v této chvíli nechtěl čtenáře zdržovat, zvláště k faktu, že se zde ještě několikrát potkáme.
Raději se přesuneme do posilovny, do níž zamířil po snídani. Na pravé straně si všiml skupiny veslařských trenažérů, cvičily tam obě dívky, jichž si včera všiml na letišti, a palubní inženýr, který je včera vítal, tentokrát ovšem bez uniformy, zato v modrém erárním fitness úboru. Svenson se pokoušel uhodnout, o kterou z děvčat se vlastně zajímá, zdálo se, že o tu orientální krásku, jelikož s tou druhou prakticky nepromluvil. K těm trenažérům je asi zbytečné cokoli dodá- vat, jejich konstrukce se prakticky nezměnila od dvacátého století, jen odpor zde vytvářely pružiny měnící svoji tuhost v závislosti na výši elektrického napětí, které je regulovalo.
Přistoupil k lanu vycházejícímu ze stropu a mizejícímu k podlaze, na ovládacím panelu nastavil odpor, bylo to nekonečné lano spojené svými konci a vinoucí se přes dvě kladky nahoře a dole jako paternoster, které umožňovalo buď nácvik šplhu do jakékoliv výše, nebo jako v tomto případě vytahování břemene do výše. Cvičilo tu několik dalších členů posádky identifikovatelných podle vojenských cvičebních souprav a několik civilistů. Nějaký vysoký černovlasý mladík se zpevňujícími manžetami kolem zápěstí se pokoušel zdvihat v bicepsovém tahu velkou činku, která ho přiváděla poněkud do rozpaků.
"Nehledejte další kotouče", pokusil se mu poradit, " velikost zátěže tu nedělá její hmotnost, ale intenzita magnetického pole, tu si nastavíte támhle, s tímhle byste mohl posilovat i ve stavu beztíže ". "Vy se asi nechystáte na alpinistický výstup ", pokračoval po chvíli. "Proč myslíte ?" Místo odpovědi se lékař jenom usmál a věnoval se svému nářadí. Asi po dvaceti minutách vytahování břemene se je rozhodl změnit, skupinka u veslařských trenažérů takovou potřebu doposud nepocítila, navíc měl pocit, že kromě mladíka, s nímž před tím hovořil, ji sledují ještě další dva z cestujících. Ovšem i pár členů posádky. "Slečno, nemáte strach, co kdybychom narazili na ty zelený mužíky?" Byl to trochu neobratný způsob, jak začít rozhovor, ale nikdo kromě dívek nemohl tušit jak nevhodný, obě
poněkud, i když každá po svém strnuly. "Vy jste již nějakého viděl, seržante?", vyštěkl palubní inženýr. "Probůh, proč by měli být zrovna zelení?" To se neudržel doktor Svenson, "vážně si myslíte, že mají místo kožního barviva chlorofyl?"

Ing. Růžička

PS. čeká nás ještě 75 stran příběhu, děje a napětí.. Otázkou kolik jich ještě uvedeme na tomto portále..